Hrozící duch a opilý zvoník v Házmburské kapli

Katedrála sv. Víta na Pražském hradě

V přízemí svatovítského chrámu, pod hlavní věží, se nachází kaple házmburská. Své jméno nese dle arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka. Za dob husitských, stál ten nejprve na straně Jana Husa, ale pak se obrátil proti němu, nechal spálit Vinklefovy spisy a Husa uvrhl do klatby. Spor s Václevem IV donutil ho k úprku do Uher, však na cestě v Prešpurku, dnešní Bratislavě, zemřel a byl pochován právě v Házmberské kapli.

Léta utíkala a než jich bylo dvě stovky, v Praze vypukl velký požár. Při opravě paláce Smiřických na Malé straně, vzplála střecha, plameny přeskakovaly z jednoho domu na druhý až se dostaly k chrámu sv. Víta, který byl poškozen také. Byly to těžké časy a Praha se těžce vzpamatovávala z rány, které ji požár zasadil.

A tak poškozená házemburská kaple chátrala a nakonec přestala sloužit i svému účelu. Zvoníci si v ní zřídili skladiště a tak byste tu na nejrůznější věci narazili, leč zbožného člověka těžko. Kaple byla uzavřena a dlouho k slávě boží nepoužívána.

I stalo se, že jeden zvoník po té co odzvonikl klekání, namísto domů do malostranského pivovaru “U splavínů” zamířil. Prý sem chodíval i malostranský vodník, ale to by byl zcela jiný příběh. Zvoník pil a když se začala blížit půlnoc, vydal se domů. Stoupal ke katedrále, ale čím byl blíže, tím větší strach ho popadal. Snad po točitých schodech do své místnůstky se nevydrápá, snad že jeho žena se probudí a dá mu co proto, rozhodl se, že přespí přímo v katedrále a tak se natáhl přímo v Házmburské kapli.

Bylo tu ticho, ale to on už dávno nevnímal, stejně jako epitaf Octavia Spinoi, podkoního císaře Rudolfa II z roku 1592 a náhrobky pánů zde uložených. Náhle však kapli ozářilo prudké světlo a v záři té zjevila se postava v bílé kápi.

Zle se obořila na zvoníka a vyčinila mu nejen jeho opilost, ale i to, že v ní se opovážil do na svaté místo kde na vzkříšení čekají vyvolenci boží. Nikdy sem již v tomto stavu nechoď neb neštěstí tě potká, pronesla nakonec a zmizela. S ní byla pryč záře a kaple opět potemněla.

Zvoník nečekal a utíkal co mu nohy stačily a když doběhl domů, jeho žena zjistila, že za ten okamžik zcela zešedivěl.

Když v ní usnul opilý zvoník, o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ven. Když ráno pohledl do zrcadla, ulekl se však znova – celý zešedivěl a to přesto že byl mlád a ještě včera se kšticí černou jako havran mohl chlubit.

To ho zjevení arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka tak vyděsilo.