Bylo tomu v dobách dávno minulých, kdy ještě zemí českou vládli bájní knížata z rodu Přemyslova a Libušina. Tehdy, po dlouhých a krvavých bojích, které se nazývaly Luckou válkou, se konečně usadil prach nad bojištěm. Kníže Neklan, muž moudrý a spravedlivý, s pomocí svého udatného vojevůdce Čestmíra, který pro něj na Turském poli s Lučany bojoval, zvítězil nad vojskem lučanského vojvody Vlastislava. Vlastislav padl v bitvě a jeho země se podrobila.

Když se po bitvě prohledávalo spustošené území, nalezli vojáci malého chlapce, sotva pětiletého. Byl to Zbyslav, syn padlého vojvody Vlastislava. Kníže Neklan, ač vítěz, pohlédl na osiřelé dítě a jeho srdce se nad ním slitovalo. Uvědomoval si, že z malého hocha by mohl vzejít budoucí mstitel, ale jeho šlechetná povaha mu nedovolila, aby nechal dítě napospas osudu. Rozhodl se, že se o Zbyslava postará a vychová jej po svém boku. Ba co víc, kníže Neklan dokonce nechal pro Zbyslava postavit hrad Draguš na břehu řeky Ohře nedaleko vsi Postoloprty, aby měl chlapec své vlastní sídlo, až dospěje.

Péči o malého Zbyslava svěřil Neklan jeho dosavadnímu vychovateli, muži jménem Durynk, původem buď Srbínu, anebo z dalekého Durynska. Durynk byl sice vychovatel, ale jeho srdce bylo zrádné a plné temných myšlenek. Viděl v Zbyslavovi nejen dítě, ale především překážku a zároveň příležitost. Buďto dychtil po majetku a myslel si, že se knížeti zavděčí, když se zbaví potenciálního nepřítele, anebo se bál, že z chlapce jednou vyroste mstitel, který by mohl ohrozit mír a knížecí moc. A tak se mu do mysli vkrádaly zlé myšlenky, šeptané jakoby nějakým neviditelným během, a nabádaly ho k hroznému činu.

Jednoho mrazivého dne, kdy zem pokrýval sníh a řeky byly spoutány tlustým ledem, Durynk vymyslel svůj ďábelský plán. Vylákal malého Zbyslava k zamrzlé řece pod záminkou, že budou chytat ryby. Chlapec, nic netuše, se radostně vydal za svým vychovatelem, který v ruce nesl sekeru. Zima štípala do tváří, ale Zbyslav byl plný dětské zvědavosti.

Durynk došel na vhodné místo a tam, kde byl led nejpevnější, vysekal do něj díru. Pak se otočil k Zbyslavovi a s úsměvem, který skrýval chladnou krutost, pravil: „Pojď, Zbyslave, podívej se, jaké krásné rybičky plavou pod ledem. Jen se nakloň a dobře si je prohlédni.“ Malý Zbyslav, s očima plnýma očekávání, se sklonil nad temnou dírou v ledu. V té chvíli Durynk pozvedl sekeru. Ozvalo se jediné, tupé udeření a pak ticho, přerušené jen větrem. Zbyslavova hlava se oddělila od těla a zmizela v ledové vodě.

Durynk bez jediného zaváhání vytáhl useknutou hlavu z díry. Tělo nechal skryté pod ledem, aby se navždy ztratilo v proudech řeky. S krvavou trofejí se pak vydal na cestu k Pražskému hradu, sídlu knížete Neklana. Očekával, že za svůj čin, kterým knížete zbavil potenciálního nepřítele, bude bohatě odměněn a pozvednut ve vážnosti.

Když Durynk dorazil na Pražský hrad, předstoupil před knížete Neklana a s pýchou mu ukázal useknutou hlavu malého Zbyslava. Myslel si, že kníže bude potěšen. Ale Neklan, jakmile pochopil strašlivý čin, který se stal, se zhrozil. Jeho tvář zbledla, a místo vděčnosti se v jeho očích zaleskl hněv a znechucení. „Jak jsi mohl, zrádný Durynku, dopustit se takové ohavnosti? Zneužil jsi mé důvěry a zradil jsi mé milosrdenství! Nechť ti je údělem spravedlivý trest!“ zahřměl kníže.

Neklan, ačkoliv byl mocný, byl také spravedlivý. Nechtěl prolít krev bez soudu. Durynkovi dal na vybranou ze tří způsobů smrti, aby si sám zvolil svůj osud. Mohl být probodnut mečem, skočit ze strmé skály, anebo se oběsit. Durynk, zlomený a zahanbený, si vybral oběšení. Odvedli ho k mohutné olši, která stála nedaleko hradu. Tam, na jejích větvích, Durynk ukončil svůj život. Od té doby se olši říkalo „Durynkova olše“, aby navždy připomínala jeho zradu a trest.

Kníže Neklan vládl ještě mnoho let moudře a spravedlivě. Smrt malého Zbyslava ho hluboce zasáhla a pošpinila jeho jinak čisté svědomí. Když přišel jeho čas, zemřel a byl pohřben s veškerými poctami na Vyšehradě, posvátném místě knížat. Po něm nastoupil na knížecí stolec jeho syn, kníže Hostivít, který pokračoval v odkazu svých předků. A tak skončil příběh o zrádném Durynkovi a spravedlivém Neklanovi, který se vyprávěl z pokolení na pokolení, aby připomínal, že i v nejvyšších pozicích se skrývá lidská zrada a že milosrdenství se nemá zneužívat.