Na nábřežní zdi pod Křižovnickým náměstím v Praze je vsazen podivný kamenný reliéf. Zobrazuje vousatou mužskou tvář. Pražané mu říkají Bradáč. Po staletí sloužil jako nejstarší pražský povodňový vodoznak. Podle výšky vody na jeho tváři lidé poznávali, jak velké nebezpečí městu hrozí.

Bradáč původně seděl na posledním oblouku Juditina mostu, předchůdce Karlova mostu. Podle jedné pověsti ztvárňuje italského stavitele, který románský most ve dvanáctém století postavil. Jiní tvrdí, že jde o podobiznu samotného Petra Parléře. Nikdo to přesně neví. Jisté je, že reliéf je starý mnoho staletí.

Pražané si vytvořili jednoduchý systém varovných stupňů. Když voda dosáhla k Bradáčovým vousům, znamenalo to, že Vltava vystupuje z břehů. Lidé v nejnižších částech města se měli připravit na evakuaci. Když voda sahala k jeho ústům, ulice na staroměstské straně už byly zaplavené. A když přetekla přes celou hlavu, po Staroměstském náměstí se dalo jezdit na loďkách.

V Starých letopisech českých se Bradáč poprvé nepřímo zmiňuje roku 1432. Kronikáři zaznamenávali výšku povodní právě podle jeho nosu a hlavy. Tento systém fungoval až do roku 1714, kdy se začalo měřit v loktech nad normální hladinou. Bradáč ale zůstal.

V polovině devatenáctého století byl při přestavbě nábřeží přemístěn na novou zeď u Křižovníků. Dnes je nejlépe viditelný z Karlova mostu nebo z přístaviště Pražských Benátek. Moderní technika ho dávno nahradila telemetrickými stanicemi. Kamenná tvář ale stále tiše hledí na řeku. Jako by stále střežila město před povodněmi.