V Týnské uličce se říká, že když se nad Starým Městem stáhne mlha a lidé dávno zalezou do tepla, probudí se v kameni staré zvyky. V těch hodinách prý vychází jedno ze staroměstských strašidel na noční radovánky: ne aby škodilo, spíš aby si připomnělo, že i po smrti může mít někdo chuť na tanec, smích a trochu marnivého blyštění.

Jednou v takové noci se strašidlo prohnalo uličkou tak lehce, až se zdálo, že se země ani nedotýká. Jenže právě při tom poskakování mu z prstu sklouzl zlatý prsten. Neozval se žádný velký rachot — jen drobné cinknutí o kámen, jako když spadne kapka na víko studny. Strašidlo si ztráty nevšimlo, nebo si všimnout nechtělo, a zmizelo v tichu, které umí polykat i světlo.

Ráno šel tudy měšťan, pověrčivý a opatrný, jak to u staroměstských lidí bývá: jednou rukou zdravil sousedy a druhou si hlídal kapsu, aby mu z ní neutekl ani groš, ani štěstí. Prsten uviděl skoro hned. Zvedl ho, prohlédl, a místo radosti ho polil chlad — protože věděl, že některé věci se nenacházejí „jen tak“. A přece ho nehodil zpátky: v tom kruhu bylo cosi uzavřeného, pevného, jako by se v něm dalo zamknout neštěstí.

A tak měšťan udělal to, co považoval za nejrozumnější obranu. Prsten nevzal do truhly, aby mu z něj nerostla chamtivost, ale pověsil ho nad vrata domu, aby ho viděli lidé i síly, které se lidem vyhýbají. Říkal si: kruh nemá konec ani začátek — a co je uzavřené, nedá se snadno prolomit. Od těch dob se prý domu říká U Zlatého prstenu a kdo jde kolem v noci, má prý pocit, že se pod tím znamením chodí o něco tišeji.

Jak dům rostl z příkopu, zdi a dvou starších domů

Když se člověk postaví na Starém Městě tak, aby cítil, jak se uličky stáčejí a domy se k sobě tisknou, snadno si představí, že tu kdysi nebydlelo tolik lidí jako dnes — a že některá místa byla spíš obranná než obytná.

Tam, kde dnes stojí Dům U Zlatého prstenu, byl podle podkladů původně obranný příkop. Ve 13. století ho zasypali a na jeho místě vyrostla ohradní zeď. Ne jako dekorace, ale jako věc určená k obraně; zdi se dělaly tak, aby v nich byly střílny. A právě to je na tom příběhu zajímavé: v interiéru domu mají být dodnes patrné zbytky téhle zdi, dokonce se střílnami. V domě, kde se později žilo, se tedy pořád ukrývá kus staré fortifikace — kamenná paměť doby, kdy se město chránilo přímo tam, kde se dnes chodí po schodech a prknech.

Pak se to místo začalo měnit v něco obytného. Ve druhé polovině 15. století získala stavba svou „současnou“ podobu v tom základním smyslu, že došlo k propojení dvou starších objektů. Staré město tak často fungovalo: z menších domů se skládaly větší, uličky byly úzké a parcela diktovala tvar. I tady se v podkladech opakuje, že dům je velmi úzký a protáhlý — jako by se musel vejít do přesně vymezeného prostoru, který mu historie nechala.

O domě se v písemnostech mluví už na začátku 15. století: první zmínka má pocházet z roku 1402. A v roce 1429 je dům poprvé uváděn pod jménem „U Zlatého prstenu“. Když člověk čte takovou větu, skoro slyší, jak se název vžívá mezi sousedy: ne podle majitele, který se jednou změní, ale podle znamení, které si každý zapamatuje.

Uvnitř se navíc vrství další stopy času. Ze staršího období se podle podkladů zachovaly fragmenty pozdně gotických nástěnných maleb a renesanční malovaný strop z počátku 16. století. Nejsou to „velké“ dějiny, spíš tiché: barva na omítce, malovaný strop nad hlavou, kus portálu. Podklady říkají, že tu původně stával gotický dům a že se dochoval portál hlavního vchodu i vstupní mázhaus — tedy vstupní prostor typický pro měšťanské domy. A také drobné fragmenty, které už nejsou okázalé, ale o to poctivěji ukazují, že dům se nepřestavoval jednou, nýbrž opakovaně.

Pak přišla renesance a s ní chuť dávat domům reprezentativnější tvář. Podklady uvádějí výraznou přestavbu kolem roku 1609 a zmiňují arkádové nádvoří s toskánskými sloupy a klenbami. Jestli byl dům úzký, o to víc se muselo s prostorem pracovat chytře: nádvoří, arkády, sloupy — prvky, které dělají z domu něco víc než jen „krabici k bydlení“. A někde v tom všem se samozřejmě odehrával běžný život: v domě se podávalo pivo a víno, tedy místo, kde se zastavovalo, mluvilo, vyjednávalo a probíralo, co se ve městě šustne.

Později se dům dočkal i barokních úprav. A vedle něj — vlevo — stojí soused, o němž podklady připomínají, že v něm bydlel Václav Budovec. V takové ulici pak člověk chápe, proč se tu drží pověsti: když vedle sebe stojí obranná zeď se střílnami, gotický portál, renesanční strop, barokní zásahy a těžká jména z dějin, vyprávění se k těm kamenům přichytí samo.