Nad Betlémskou kaplí se vznáší aura tajemství, tkající se z kouře svíček, šepotu modliteb a prachu staletí. Ne každý ví, že pod prostými kamennými deskami, které tvoří dlažbu, se skrývá zapomenutá studna. Kdysi, v dobách Mistra Jana, prý sloužila nejen k osvěžení poutníků, ale i k ukrytí cenných rukopisů a spisů, jež ohrožovala inkvizice. Šeptá se, že studnu hlídá duch starého písaře, který v kapli strávil léta opisováním Husových kázání. Jeho bledá silueta se objevuje za svítání, kdy městem táhne chladný vánek a v kapli panuje posvátné ticho, a bedlivě střeží poklady, které mu byly svěřeny.

Pověst vypráví o mladém studentovi, který, posedlý touhou po poznání, se pokusil studnu objevit. Po nocích, když se nad Prahou rozprostírala sametová tma, se vplížil do kaple, ozbrojen pouze svíčkou a starou mapou, kterou získal od potulného antikváře. Hledal skryté znamení, nenápadný nápis, cokoliv, co by ho dovedlo k utajenému vchodu. Marně prohledával kout za koutem, až se unavený svalil na zem, zklamaný a beznadějný. Tehdy, jakoby z ničeho nic, se z pod dlaždic ozvalo slabé šepotání. Zprvu myslel, že se mu to jen zdá, ale šepot sílil, až se proměnil v jasná slova: "Hledej tam, kde slunce pálí nejméně, a srdce bije nejsilněji."

Student se vzpamatoval a s novou energií se vrhl do hledání. Uvědomil si, že slova odkazují na severní stranu kaple, k oltáři, kde se kdysi shromažďovali lidé, aby naslouchali Husovým slovům. S úctou se sklonil a prohmatal kamennou desku. A pak to ucítil – nepatrnou skulinu, která se pod jeho dotykem rozevřela. Pod kamenem se skutečně nacházel vchod do zapomenuté studny, plné starých pergamenů a svitků. Jeho touha po poznání byla naplněna, ale s objevem přišel i pocit zodpovědnosti. Uvědomil si, že tajemství Betlémské kaple není jen o odhalení minulosti, ale i o ochraně jejího odkazu pro budoucnost.

Od té doby se student stal strážcem Betlémské kaple, tajemným ochráncem jejího dědictví. Nikdy nikomu neprozradil, co ve studni nalezl, ale šeptá se, že občas, za jasných nocí, sedává v kapli a čte si staré spisy, naslouchaje šepotu minulosti a přemýšleje o budoucnosti, kterou tato posvátná budova stále inspiruje. A duch starého písaře, ukrytý ve stínech, se na něj usmívá, spokojený, že jeho poklady jsou v dobrých rukou.

Betlémská kaple, založená na konci 14. století, představuje unikátní spojení architektonických prvků pozdní gotiky a raného renesančního myšlení, s důrazem na funkčnost a srozumitelnost prostoru pro posluchače. Původní stavba, financovaná soukromými mecenáši, se od sakrálních staveb tehdejší doby odlišovala svou jednoduchostí a utilitárností. Hrubé kamenné zdivo, typické pro gotické stavby, je zde doplněno o prvky světské architektury, jako jsou velká okna zajišťující dostatek světla pro shromážděné věřící. Klíčovým prvkem byl rozsáhlý, svislý prostor klenby, který umožňoval dobrou akustiku pro kázání v českém jazyce, což bylo v té době revoluční. Absence bohaté výzdoby a monumentálních oltářů odrážela ideály skromnosti a duchovní čistoty, které se později staly charakteristickými pro husitské hnutí.

V průběhu staletí Betlémská kaple prošla složitým vývojem, poznamenaným změnami politické a náboženské situace. Po období husitských válek a následných náboženských sporů, kdy kaple sloužila různým křesťanským proudům, se v 17. století dostala do rukou jezuitů. Ti provedli barokní přestavbu, která se projevila v přidání nových architektonických prvků a změně interiéru. Původní gotická podoba kaple tak byla do značné míry zastřena. Až ve 20. století, po náročné rekonstrukci, byla kapli navrácena její původní podoba z doby Husova působení, založená na historických pramenech a archeologických nálezech. Dnešní Betlémská kaple tak představuje syntézu architektonických stylů a historických vrstev, svědčící o bohaté a pohnuté historii tohoto významného místa.