Dům U Dvou praporečníků, nenápadně se krčící v Karmelitské ulici, ukrývá tajemství starší než samotné kameny, z nichž je postaven. Povídá se, že ještě před spojením dvou středověkých staveb, na jejichž místě dnes stojí, se v těchto místech zjevoval duch starého alchymisty. Jmenoval se Kornelius a toužil po odhalení Kamene mudrců. Ve své posedlosti zaprodal duši ďáblu, ale ani ten mu kýžený elixír neslíbil. Kornelius zemřel v bídě a šílenství a jeho neklidná duše, spoutaná mezi světy, bloudí prý dodnes chodbami domu, hledajíc ztracený recept a vykoupení.

Když v roce 1624 došlo k renesanční přestavbě a domy se spojily, duch Korneliův se uklidnil. Zdálo se, že spojení zdí a nová energie, která do domu vstoupila, jeho neklid pohltila. Jenže jen naoko. V 18. století, během barokních úprav, začaly docházet k podivným událostem. Dělníci si stěžovali na chladné závanu v horkých letních dnech a nářadí se jim záhadně ztrácelo a objevovalo na jiných místech. Malíř, který měl na starosti fresky, tvrdil, že zahlédl postavu v dlouhém plášti, jak se vznáší v rohu jedné z místností. Báli se, že Korneliův duch se probudil s novou silou.

Největší rozruch však nastal v roce 1810, kdy se v domě narodil František Doucha. Od malička byl chlapec neobyčejně citlivý a vnímavý. Vyprávěl o snech, ve kterých s ním hovořil starý muž s bledou tváří a horečnýma očima. František, pozdější kněz a spisovatel, si uvědomil, že se jedná o Korneliova ducha. Na rozdíl od ostatních se ho nebál. Naopak, snažil se mu naslouchat a porozumět jeho trápení. Legenda praví, že František, používajíc své kněžské znalosti a víru, dokázal Korneliovu duši alespoň částečně osvobodit. Duch alchymisty se prý zjevuje již jen zřídka a jeho přítomnost je spíše pocit neklidu než zjevná manifestace.

I dnes, když projdete Karmelitskou ulicí a zastavíte se před Domem U Dvou praporečníků, možná ucítíte zvláštní závan chladu, i když slunce pálí. Možná zaslechnete tichý šepot staré alchymistické formule nebo zahlédnete stín v okně. Pamatujte si, že i v nejkrásnějších domech Prahy se mohou skrývat tajemství, čekající na své odhalení. A dům U Dvou praporečníků je jedním z nich, navždy spojený s příběhem touhy, šílenství a pokusu o vykoupení.

Dům U Dvou praporečníků, skrytý v Karmelitské ulici Malé Strany, je živoucím svědectvím složité stavební historie Prahy. Jeho současná podoba, harmonicky spojující barokní eleganci s ozvuky renesanční robustnosti a hlubšími středověkými základy, vypráví příběh postupného srůstání dvou původně samostatných objektů. Zřetelné dělení fasády, i přes její jednotný barokní ráz, diskrétně naznačuje toto dvojí dědictví. Hrubě opracovaný kámen, tvořící pásování přízemí, kontrastuje s hladce omítnutými patry, oddělenými výraznou kordonovou římsou. Ta, spolu s osazenými okenními rámy a jemnou profilací štuků, vytváří typický barokní rytmus, datovaný do let 1730-40. Materiálová skladba – kombinace kamene, cihel a omítky – odráží postupné vrstvy stavebních úprav a proměn v průběhu staletí.

Klíčové architektonické prvky, jako jsou volutová ostění oken a segmentové frontony nad nimi, charakterizují vrcholně barokní sloh, který dům definuje. Detailnější pohled však odhalí i subtilnější stopy dřívějších epoch. Například, v interiéru se mohou skrývat klenuté prostory s gotickými nebo renesančními prvky, které unikly pozdějším přestavbám. I drobné úpravy Karla Pollaka z počátku 19. století, ačkoliv nepředstavují radikální zásah, přispěly k celkovému obrazu domu, zjemňujíce některé detaily a přidávaje prvky klasicistního vkusu. Dům U Dvou praporečníků tak funguje jako architektonická palimpsest, na kterém se vrstvy stavebních stylů prolínají a vytvářejí unikátní a poutavý celek, odrážející proměnlivý vkus a potřeby pražských obyvatel v průběhu času.