Vlašská ulice, klikatící se malebně pod hradbami Pražského hradu, skrývá v sobě nespočet tajemství. Mezi nimi se vyjímá Dům U Štorberků, jehož kamenné zdi pamatují mnohem víc, než se zdá na první pohled. Pověst praví, že v dobách, kdy se dům honosil renesančním leskem pod taktovkou mistra Aostallise, se v jeho útrobách skrývala alchymistická dílna. Ne vedl ji nikdo menší, než samotný magistr Kelley, proslulý a zároveň obávaný společník Edwarda Kellyho, pověstného alchymisty císaře Rudolfa II. Kelley se v domě ukrýval po svém útěku z Křivoklátu, touže po klidu, kde by mohl nerušeně pracovat na svém magnum opus – elixíru života.

Jenže Kelleyho klid netrval dlouho. Po Praze se začaly šířit zvěsti o zvláštních světlech a dýmech, vycházejících z domu U Štorberků. Místní lidé vyprávěli o podivných tvorech, které zahlédli v nočních hodinách pobíhat po střeše. Někteří dokonce přísahali, že slyšeli Kelleyho, jak se hádá s neviditelnými bytostmi v cizím jazyce. Povídalo se, že Kelley nepracoval jen s alchymistickými kameny a kotlíky, ale i s temnými silami, které si nedokázal zcela podmanit.

Jedné mrazivé noci, kdy se nad Prahou vznášela hustá mlha, se z domu U Štorberků ozval strašlivý výkřik. Ráno, když se mlha rozplynula, byl Kelley pryč. Zůstala po něm jen spálená podlaha v tajné komnatě a zvláštní zápach, který se v domě držel ještě dlouho poté. Nikdo už Kelleyho nikdy nespatřil. Někteří tvrdí, že se mu podařilo uniknout do jiné dimenze, jiní, že ho pohltily démony, se kterými se zahrával.

Dodnes prý, v temných a bezvětrných nocích, lze v okolí domu U Štorberků zaslechnout tlumené šepoty a cítit zvláštní, kovovou vůni. A ti, kteří se odváží vstoupit do domu sami za tmy, tvrdí, že v jedné z místností ucítí chlad, který proniká až do morku kostí, a zahlédnou stín, který se mihne v koutě, jako by tam stále bloudil duch nešťastného alchymisty Kelleyho, navždy uvězněného mezi světy.

Dům U Štorberků, nenápadně se krčící ve svahu Vlašské ulice, je plastickou učebnicí pražské architektonické historie. Jeho jádro, skryté pod nánosy pozdějších přestaveb, nese stopy pozdní gotiky či rané renesance, patrné v dispozici a možná i v zachovaných konstrukcích sklepení. Zásadní proměnu však dům prodělal v éře renesance pod vedením italského stavitele Ulrica Aostallise po roce 1567. Tato přestavba vtisknula domu charakteristický ráz, patrný v použití kvalitních stavebních materiálů – pískovce a cihel – a v důrazu na symetrii a horizontální členění fasády. Aostalliho zásah lze rekonstruovat na základě dobových analogií, ačkoliv konkrétní detaily jeho práce jsou dnes skryty pod barokními a klasicistními úpravami.

Baroko, jež následovalo, se na Domě U Štorberků podepsalo v několika vlnách. Raně barokní úpravy proměnily vnitřní dispozici a pravděpodobně se dotkly i fasády, dodávajíce jí dynamičtější ráz. Definitivní podobu domu, kterou známe dnes, však vtiskla klasicistní přestavba z roku 1844 pod vedením Antona Kandy. Tato transformace sjednotila fasádu do strohého, geometrického celku, potlačila barokní detaily a zdůraznila vertikalitu domu. I přes tuto poměrně razantní úpravu si však dům U Štorberků uchoval svůj historický charakter a zůstává cenným dokladem architektonického vývoje Malé Strany. Jeho studium odhaluje komplexní vrstvy historie a umožňuje sledovat proměny vkusu a stavebního umění v průběhu staletí.