Na Malostranském náměstí, tam kde se honosí barokní fasáda bývalého jezuitského gymnázia, prý dodnes bloudí stín učence jménem Fabian. Nebyl to jen tak ledajaký jezuita. Fabián byl alchymista, astronom a matematik s myslí ostřejší než diamant. V hlubinách gymnaziální knihovny, obklopený svazky popsanými tajemnými hieroglyfy a složitými diagramy, se snažil rozluštit proroctví, které slibovalo odhalit tajemství věčného života. Šeptalo se, že ve starých svitcích ukrytých pod podlahou paláce nalezl klíč k elixíru, který by z člověka učinil nesmrtelného.

Fabián se ponořil do práce s fanatickou horlivostí. Opouštěl jen zřídka svou komnatu, spal jen pár hodin denně a jeho obličej byl bledý od únavy a probdělých nocí. Kolegové jezuité se obávali o jeho duši, ale Fabián je odbýval mávnutím ruky. Byl blízko, cítil to. Jedné temné noci, za dunění bouřky, se v jeho komnatě rozsvítila podivná záře. Z alchymistické pece stoupal hustý, smaragdově zelený dým a Fabián, s očima planoucíma šílenstvím, pil doušek neznámé tekutiny.

Ráno ho našli ležet bezvládně na podlaze. Elixír, místo nesmrtelnosti, ho zřejmě otrávil. Ale co se stalo s jeho svitky a receptem? Nikdo je nenašel. Šeptá se, že Fabián schoval klíč k věčnému životu do samotných zdí gymnázia, zamaskovaný v geometrických vzorech barokní výzdoby. A tak, když se noc skloní nad Malou Stranou a vítr kvílí v úzkých uličkách, někteří tvrdí, že viděli stín učence Fabiana, jak bloumá chodbami bývalého gymnázia, stále hledajícího ztracený elixír, navždy uvězněný mezi světy, ve věčném hledání tajemství, které ho nakonec zničilo. Proto pozor, až budete procházet Malostranským náměstím. Možná vás pohltí zelený záblesk a na chvíli spatříte jezuitského alchymistu, jak šeptá do noci: "Věčnost je nadosah..."

Malostranské jezuitské gymnázium, dnes nenápadně včleněné do komplexu Poslanecké sněmovny, představuje pozoruhodnou stavební syntézu, která odráží proměny architektonického vkusu a politické moci. Jeho základ spočívá ve složité vrstvě starších, původně gotických a renesančních staveb, z nichž některé pamatují ještě středověkou Malou Stranu. Podstatný zlom v jeho historii nastal s příchodem jezuitů, kteří v první polovině 18. století pod vedením Kryštofa Ignáce Dientzenhofera budovu radikálně přestavěli do podoby velkolepého barokního komplexu. Dientzenhoferova ruka je rozpoznatelná především v monumentálním průčelí, které dominuje severní straně Malostranského náměstí. To se vyznačuje dynamickou kompozicí s konvexně-konkávním zvlněním fasády, bohatou štukovou výzdobou a sochařskou ornamentikou, typickou pro vrcholné baroko.

Stavební materiál gymnásia tvoří převážně opuka, tradiční pražská stavební hornina, doplněná pískovcem pro architektonické detaily, jako jsou ostění oken, portály a sochařská výzdoba. V interiéru se pak uplatnily omítky s freskami, které dokládaly bohatství a vliv jezuitského řádu. Po zrušení řádu v roce 1773 budova přešla do státních rukou a postupně prošla úpravami, které reflektovaly nové funkce a ideologie. K zásadním změnám patří především propojení s budovou Dvorské kanceláře, čímž gymnázium ztratilo svou samostatnou identitu a stalo se součástí rozsáhlého administrativního komplexu. Přesto si budova dodnes uchovává stopy své barokní minulosti, a to především v exteriéru, kde se projevuje Dientzenhoferův mistrovský cit pro prostor a detail.