V srdci Malé Strany, tam kde se majestátní chrám svatého Mikuláše tyčí k nebi, se vypráví pověst o kamenném andělu. Socha, nenápadně usazená na pilíři klenby, prý v sobě skrývá tajemství. Nejde o obyčejnou sochu, ale o strážce brány do zapomenutého světa, do říše snů a vzpomínek. Říká se, že každou noc, když se Praha ponoří do tmy a měsíc vrhá stříbrný svit na barokní fasády, se kamenný anděl probouzí k životu. Jeho oči, zprvu chladné a kamenné, se rozzáří tlumeným světlem a jeho kamenná křídla se slabě zachvějí.

Podle pověsti, kterou šeptají staří Pražané u sklenky vína v malostranských hospůdkách, kamenný anděl hlídá vstup do labyrintu pod kostelem. Labyrint, který není z mapy ani z kamene, ale vytvořený z myšlenek a tužeb všech, kteří se kdy modlili v chrámu. Každý, kdo vstoupí do labyrintu, se může setkat se svými ztracenými vzpomínkami, s lidmi, které miloval, i s událostmi, které formovaly jeho život. Ale pozor, varuje pověst, v labyrintu číhají i stíny a strachy, které se mohou proměnit v děsivé přízraky.

Před mnoha lety se mladý varhaník z kostela, Jan, odvážil vstoupit do labyrintu. Byl posedlý touhou znovu spatřit svou zesnulou snoubenku. Modlil se k andělu a prosil ho o pomoc. Jedné noci, když hrál na varhany a chrám byl prázdný, se mu zdálo, že slyší tiché šepotání. Sestoupil dolů do krypt a tam, v mihotavém světle svíček, spatřil kamenného anděla. Socha se pohnula a ukázala mu skrytý vchod do labyrintu. Jan vstoupil, s nadějí v srdci.

Co se s ním stalo, pověst už nevypráví. Někteří říkají, že se navždy ztratil v bludišti vzpomínek. Jiní tvrdí, že se vrátil, ale už nikdy nebyl stejný. V jeho očích se zračila hluboká moudrost i nesmírný smutek. Ať už je pravda jakákoli, kamenný anděl stále stojí na svém místě, bdí nad chrámem svatého Mikuláše a střeží bránu do říše snů a vzpomínek, čekaje na dalšího odvážlivce, který se odváží vstoupit do jeho tajemného labyrintu.

Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, monumentální barokní chrám dominující Malostranskému náměstí, představuje komplexní stavební organismus, jehož vývoj probíhal v několika etapách a pod taktovkou hned několika architektonických osobností. Na místě staršího gotického kostela, který již nevyhovoval potřebám rostoucího města a ambicím jezuitského řádu, vyrostla od konce 17. století velkorysá stavba, reflektující dynamický a teatrální charakter baroka. Základní kámen byl položen v roce 1673, čímž započala dlouhá a náročná transformace. Kryštof Dientzenhofer, geniální architekt, se ujal prvotní fáze, přičemž položil základy působivého průčelí a dynamické dispozice lodi. Jeho syn, Kilián Ignác Dientzenhofer, pak s nesmírnou invencí a technickou zručností navázal na otcovo dílo a dotvořil klenby, kupoli a další klíčové prvky, které stavbě vtiskly nezaměnitelný rukopis. Nakonec se prací ujal Anselmo Lurago, který dokončil průčelí a přidal prvky pozdního baroka a rokoka.

Použité stavební materiály, především pískovec a štuk, umožnily vytvořit bohatou plastickou výzdobu a iluzivní efekty, charakteristické pro barokní architekturu. Klíčovými architektonickými prvky jsou bezesporu mohutná kupole, která se tyčí nad křížením a prosvětluje interiér, dynamicky tvarované průčelí s bohatou sochařskou výzdobou a promyšlená dispozice s řadou kaplí a oltářů. Interiér kostela je doslova naplněn uměleckými díly, freskami, štuky a sochami, které společně vytvářejí ohromující a harmonický celek. V průběhu staletí prošel kostel sv. Mikuláše několika úpravami a rekonstrukcemi, které se dotkly především interiéru. Nicméně, základní architektonický koncept a celkový výraz stavby zůstaly zachovány, a proto i dnes můžeme obdivovat tuto impozantní barokní památku v plné kráse.