Kdesi v hlubinách Malé Strany, tam, kde Valdštejnská ulice šeptá příběhy staré Prahy, stojí Malý Fürstenberský palác. Nejde jen o pozdně barokní stavbu, ale o bránu do zapomenutých časů, kde se realita prolíná s legendou. Šeptá se, že za časů Marie Barbory Černínové z Chudenic, když palác vznikal spojením dvou starších domů, se v jeho zdech ukrýval alchymistický kabinet. Nešlo o ledajakého alchymistu. Byl to samotný Edward Kelley, duchovní syn císaře Rudolfa II., který se po svém útěku z Křivoklátu uchýlil do ústraní a hledal zde Kámen mudrců.

Kelley se prý ukrýval v podzemních chodbách paláce, kam nikdo kromě Marie Barbory nesměl vstoupit. Světlo svíček tančilo na stěnách pokrytých magickými symboly, zatímco Kelley míchal podivné lektvary a šeptal zaříkávadla. Pověsti hovoří o tom, že se mu podařilo objevit elixír mládí, který daroval své ochránkyni. Ta prý díky němu prožila dlouhý a šťastný život, avšak za cenu, že její duše zůstala navždy uvězněna v prostorách paláce.

Když se palác dostal do rukou Fürstenberků, ti si brzy všimli zvláštních jevů. Zhasínající svíce bez zjevné příčiny, chladné závaně v horkých letních dnech a stíny mihotající se v koutech. Jedna z dcer knížete Fürstenberka, mladá a zvědavá Amálie, se rozhodla tajemství paláce odhalit. V noci se vplížila do podzemních chodeb a našla starý, kožený deník. Byl to Kelleyho zápisník plný šifer a nákresů alchymistických přístrojů. Amálie se snažila dešifrovat Kelleyho poznámky, ale čím hlouběji do nich pronikala, tím více se jí zdálo, že ji někdo pozoruje.

Jedné noci, při svitu měsíce, se Amálii podařilo rozluštit klíčové slovo: "Aurum Potabile". Tekuté zlato, elixír nesmrtelnosti. V tu chvíli se z temnoty vynořila bledá postava v dobových šatech. Byla to Marie Barbora Černínová, jejíž duše byla uvězněna v paláci. Nabídla Amálii elixír, ale varovala ji, že jeho užití bude mít následky. Amálie, zasažena strachem a touhou po poznání, odmítla. Marie Barbora se rozplynula ve stínu a Amálie, otřesená zážitkem, navždy opustila podzemní chodby. Od té doby se v paláci objevují jen sporadicky záhadné jevy, které připomínají Kelleyho alchymistické pokusy a věčné tajemství Marie Barbory Černínové. A tak Malý Fürstenberský palác zůstává němým svědkem dávných časů, skrývající v sobě tajemství, která čekají na své odhalení.

Malý Fürstenberský palác, skrytý klenot Valdštejnské ulice, je ukázkou harmonické syntézy renesančních základů a pozdně barokního přepracování. Jeho fasáda, s decentní štukovou výzdobou a rytmicky rozmístěnými okenními osami, působí elegantně a vyváženě. Při bližším pohledu lze rozpoznat stopy starších renesančních domů, které do sebe palác integroval. Patrné jsou například nepravidelnosti v půdorysu a v uspořádání oken v nižších podlažích. Stavba samotná je převážně zděná z cihel a kamene, přičemž kámen byl použit na ostění oken, portály a dekorativní prvky. Střecha je kryta tradičními pálenými taškami, které dotvářejí malebný charakter paláce.

Klíčovým architektonickým prvkem je centrální rizalit s balkonem, který zdůrazňuje vertikalitu budovy a slouží jako pomyslný středobod kompozice. Jeho štuková výzdoba je bohatší než u ostatních částí fasády, čímž se palác odlišuje od okolní zástavby. Interiér paláce si i po rekonstrukcích zachoval charakteristické prvky barokního slohu, včetně klenutých stropů, štukových dekorací a reprezentativního schodiště. Proměny v čase se projevily především v úpravách interiérů, které reflektovaly dobové trendy a potřeby jednotlivých majitelů, od Černínů až po Fürstenberky. Rozsáhlá rekonstrukce na počátku 21. století pak vrátila paláci jeho původní lesk a zároveň jej adaptovala pro moderní využití, čímž zajistila jeho zachování pro budoucí generace.