Palác Lažanských na Karmelitské, ten skromnější, schovaný za honosnějšími fasádami Malé Strany, je opředen tichou legendou o ztracené harfě a nešťastné lásce. Kdysi dávno, v dobách, kdy na Starém Městě ještě strašily polednice a na Petříně se schovávali alchymisté, žila v paláci mladá hraběnka Eleonora. Byla proslulá svou krásou a ještě víc svým nadáním pro hudbu. Její harfa, dar od samotného císaře, vydávala tóny tak líbezné, že se zastavoval čas a i kamenné zdi paláce tiše naslouchaly.

Eleonora se však zamilovala do muže, který nebyl jejího stavu, do chudého houslisty jménem Jan. Jejich láska, tajná a vášnivá, kvetla ve stínu palácových zdí. Scházeli se v zapomenuté zahradě, kde Jan hrál Eleonoře melodie, které jí složil na míru její krásy a něžnosti. Jednou, při bouřlivé hádce s otcem, který s Eleonořiným sňatkem s neurozeným mužem nikdy nesouhlasil, se dívka rozhodla utéct. Sbalila jen svou milovanou harfu a dopis pro Jana, kde ho žádala, aby ji následoval do bezpečného úkrytu.

Utekla do staré věže v palácové zahradě. Ještě předtím, než Jan dorazil, objevili ji otcovi strážci. Harfa se v roztržce zřítila z okna do Vltavy, a Eleonora byla odvedena zpět do paláce. Jan, zlomený a bezradný, zmizel beze stopy. Eleonora nikdy více nehrála, její srdce bylo zlomené jako struny její harfy. Traduje se, že v noci, když se vítr prohání Karmelitskou ulicí, lze slyšet tiché, teskné zvuky harfy, jak se nesou z oken paláce Lažanských. Jsou to prý Eleonořiny vzpomínky na ztracenou lásku a nenaplněné sny, které se navždy vznášejí nad Malou Stranou.

**Palác Lažanských (Národní třída):**

Palác Lažanských, situovaný na Národní třídě, představuje klíčový příklad pražské novorenesanční architektury 2. poloviny 19. století. Jeho výstavba, probíhající v letech 1861-1863 podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna, reflektuje dobový obdiv k renesančním vzorům italských paláců. Monumentalita budovy je dosažena použitím kvalitních materiálů, především pískovce, z něhož je zhotovena fasáda s bohatou plastickou výzdobou. Členění fasády je horizontální, s výraznou římsou oddělující přízemí od vyšších pater. Hlavní průčelí dominuje edikulový portál s balkónem, akcentovaný sochami a reliéfy, které odkazují na historii a umění. Důraz je kladen na symetrii a pravidelnost, typické pro novorenesanční styl, a na harmonické proporce jednotlivých architektonických prvků. Palác se vyznačuje i bohatou vnitřní výzdobou, včetně štukatur, fresek a kvalitních truhlářských prací.

Interiér paláce, navržený s ohledem na reprezentativní funkci, kombinuje velkorysé prostory s intimnějšími kabinety. Dispozice se soustředí kolem vnitřního dvora, který zajišťuje přirozené osvětlení a větrání. V průběhu 20. století palác prošel několika úpravami, které reflektovaly měnící se potřeby jeho uživatelů. Přesto si budova zachovala svůj původní charakter a zůstává významným architektonickým a kulturním dědictvím Prahy. Jeho poloha na Národní třídě, dějišti klíčových historických událostí, umocňuje jeho symbolický význam. Palác Lažanských tak představuje nejen ukázku kvalitní architektury, ale i živoucí svědectví o proměnách pražské společnosti a kultury.