Šepot kamene. To je to, co slyší ti, kdo se v noci zastaví před Petschkovým palácem v ulici Politických vězňů a zaposlouchají se. Ne šepot větru, ale šepot kamene, který pamatuje křik, naděje a zmar. Vypráví se, že v době, kdy se z paláce stalo srdce gestapa, se v jeho sklepeních odehrávaly scény tak hrůzné, že se jimi nasákla sama struktura budovy. Mučení, výslechy, popravy. Duše těch, kteří zde zemřeli, prý zůstaly uvězněné mezi mohutnými zdmi, neschopné opustit místo svého utrpení.

Jedna z legend vypráví o mladé ženě jménem Anna, studentce medicíny, která byla zatčena za šíření protinacistických letáků. Byla uvězněna v kobce, kde ji denně podrobovali krutým výslechům. Anna, i přes veškeré utrpení, nikdy nikoho neprozradila. Před popravou, v poslední hodině svého života, prý vryla do kamenné zdi své jméno a prosbu o spravedlnost. A právě Annino jméno – slabě, ale zřetelně – se prý ozývá v nočních hodinách, jako tichý nářek, který se line chodbami a sály paláce.

A není to jen Annin hlas. Šeptá se, že v noci, kdy se Měsíc schová za mraky a ulice zahalí temnota, lze zaslechnout i další hlasy – tlumené vzlyky, zoufalé prosby, rozkazy v hrubé němčině. Lidé, kteří pracují v paláci po setmění, tvrdí, že cítí chlad, i když je topení naplno. Někteří z nich přísahají, že viděli stíny mihající se po chodbách, stíny, které vypadají jako postavy v dobových šatech, ztracené a zmatené.

Ať už je to jen bujná fantazie, nebo opravdová ozvěna minulosti, jedno je jisté: Petschkův palác je místem s hlubokou a temnou historií. Místem, kde se prolíná krásná architektura s hrůzami války. A možná, jen možná, pokud se dostatečně zaposloucháte, uslyšíte i vy ten šepot kamene, který navždy připomíná, co se v jeho zdech odehrálo.

Petschkův palác, majestátní dominanta Nového Města pražského, představuje ukázkový příklad pozdního, monumentálního novoklasicismu. Stavba, realizovaná v letech 1923-1929, se vyznačuje strohou elegancí a důrazem na horizontální členění fasády. Architekt Max Spielmann, pověřený bankéřem Juliem Petschkem, použil jako základní stavební materiál kvalitní pískovec, který dodává paláci solidní a nadčasový vzhled. Fasáda je rytmizována pravidelným opakováním oken lemovaných pilastry s iónskými hlavicemi, které podtrhují klasicizující ráz budovy. Hlavní vstup do paláce je akcentován mohutným portikem s dórskými sloupy, symbolizujícím sílu a stabilitu finanční instituce, pro kterou byl palác původně určen. Střecha, krytá měděnou krytinou, je lemována výraznou korunní římsou, která celou stavbu elegantně uzavírá.

Dispozice paláce je podřízena jeho původní funkci bankovního domu. Rozlehlé vnitřní prostory, původně určené pro bankovní operace a kanceláře, jsou charakteristické vysokými stropy a velkorysým využitím denního světla. Interiér byl bohatě zdoben mramorem, dřevem a štukaturami, odrážejícími bohatství a vliv rodiny Petschků. Během své pohnuté historie, zejména v období nacistické okupace, prošel palác řadou proměn, které se naštěstí nedotkly vnějšího vzhledu budovy. Po roce 1945 byl palác adaptován pro potřeby státní správy a teprve v posledních letech se postupně navrací k původnímu reprezentativnímu charakteru. I přes tyto změny zůstává Petschkův palác cenným svědectvím architektonického stylu a historických událostí, které formovaly Prahu 20. století.