V samém srdci pražského Josefova, tam, kde se staré kameny synagogy Pinkasovy dotýkají vzpomínek, vypráví se příběh o tajemném rabínovi, jehož modlitby prolnuly s omítkou a navždy v ní zůstaly uvězněny. Rabín Pinkas Horovic, po kterém synagoga nese jméno, nebyl jen učenec, ale i muž s darem slyšet šepot andělů a vidět stíny budoucnosti. Traduje se, že v dobách morové rány, kdy Praha tonula v zoufalství, se Pinkas uzamkl v synagoze, postil se a modlil dnem i nocí, aby Bůh město ušetřil.

Jeho modlitby byly tak silné, tak plné odříkání, že se prý vtiskly do kamenů synagogy. Lidé šeptali, že v noci, když měsíc osvítí Širokou ulici, lze z Pinkasovy synagogy slyšet tlumené hlasy – ozvěny rabínových proseb a nářků. Někteří tvrdí, že cítí i vůni kadidla a hořkost slz, které rabín prolil za své souvěrce. A ti, kteří jsou obzvláště citliví, spatří na stěnách mihotavé stíny, tančící obrazy bolestí a nadějí minulosti.

Skutečný zázrak se však měl stát až za druhé světové války. Když nacisté obsadili Prahu a začali shromažďovat Židy k deportaci, rozhodli se v synagoze Pinkasově zřídit skladiště ukořistěného majetku. Dělníci, kteří měli synagogu vyklidit, však začali trpět nočními můrami, cítili neklid a někteří i onemocněli. Šeptalo se, že rabín Pinkas, jehož modlitby stále bděly nad synagogou, brání znesvěcení posvátného místa. Ať už to byla sugesce, shoda náhod, nebo skutečný rabínův zásah, nacisté se nakonec rozhodli synagogu opustit a skladiště přesunout jinam.

Po válce, když se synagoga otevřela světu, se ukázalo, že přežila nacistické běsnění téměř nedotčena. Tehdy se na stěnách synagogy objevila jména obětí holocaustu – tisíce jmen, napsaných rukou umělce, ale prý inspirovaných samotným rabínem Pinkasem, který si každého z těch nevinných zapamatoval a chtěl, aby jejich památka nikdy nezemřela. A tak Pinkasova synagoga, místo modliteb, utrpení a naděje, dodnes stojí jako memento a tichý strážce paměti pražských Židů.

Pinkasova synagoga, skrytá v labyrintu uliček pražského Josefova, nepředstavuje pouze sakrální prostor, ale i vrstevnatou kroniku pražské židovské komunity. Její původní podoba, započatá roku 1535 Aronem Mešulamem Horovicem, byla skromnou renesanční modlitebnou, prostou v exteriéru i interiéru. Hlavní stavebním materiálem byl kámen, s důrazem na funkčnost a trvanlivost. Původní stavba, s pravděpodobně obdélníkovým půdorysem, byla zamýšlena jako soukromá svatyně, z čehož vyplývala i její relativně malá měřítka. Právě tato utilitární jednoduchost s důrazem na lokální materiály a řemeslné zpracování představuje klíč k pochopení jejího architektonického původu.

Zásadní proměnou prošla synagoga v letech 1607-1625, kdy se pod vedením stavitele Judy de Herze dočkala rozšíření v duchu pozdní renesance. Přistavěno bylo nové křídlo s ženskou galerií, vestibul a předsíň, což výrazně zvětšilo kapacitu a změnilo celkový architektonický výraz. Do stávající kamenné konstrukce byly začleněny nové renesanční prvky, jako jsou okna s kamennými ostěními a profilovanými římsami. Vnitřní prostor získal bohatší výzdobu, ačkoliv i nadále se synagoga vyvarovala okázalosti. Klíčovým prvkem se stalo členění prostoru, které umožnilo rozdělení věřících a vytvořilo intimnější atmosféru. Toto rozšíření, ovlivněné doznívající renesancí, dalo Pinkasově synagoze její charakteristický a dnes již nezaměnitelný vzhled. Bohužel, opakované povodně, zejména v 19. a 21. století, si vyžádaly opakované úpravy a sanace, které do jisté míry setřely některé původní detaily, ale naštěstí neohrozily její celkovou historickou hodnotu.