V srdci Malé Strany, tam, kde se ulice vinou jako stuhy kolem starobylých domů, stojí Thunovský palác. Nejen jako kamenný svědek historie, ale i jako strážce tajemství, která šeptají ve stínech jeho chodeb. Legenda vypráví o hraběnčině slze, diamantu, který byl údajně ukryt někde v paláci a jehož nalezení slibuje štěstí a bohatství. Hraběnka Anna Marie Thunová, žena s proslulou krásou a chladným srdcem, jej měla ukrýt po smrti svého milence, alchymisty, který se v paláci pokoušel o výrobu zlata. Jeho neúspěch ji dohnal k slzám, a jedna z nich, zázrakem proměněná v diamant, měla být symbolem jejího zlomeného srdce a nekonečné touhy po ztraceném milostném citu.

Po staletí se hledači pokladů, romantici a blázni snažili diamant hraběnčiny slzy najít. Prohledávali zaprášené archivy, zkoumali skryté chodby a čítali runy vytesané do kamenných zdí. Někteří tvrdili, že se jim hraběnka zjevila ve snu, šeptala jim rady a vedla je po stopách. Jiní zase věřili, že diamant chrání duch alchymisty, který bloudí palácem a trestá ty, kteří touží po bohatství bez lásky a porozumění.

Jedné chladné podzimní noci, když vítr hvízdal v úzkých uličkách a stíny tančily na fasádě paláce, se do Thunovského paláce vloudil mladý student historie, Jan. Nebyl motivován touhou po bohatství, ale spíše fascinací legendou a touhou pochopit hraběnčinu duši. Strávil hodiny v palácové knihovně, listoval starými spisy a mapami. A tam, v zaprášeném deníku hraběnčina komorníka, objevil skrytý vzkaz: "Tam, kde slunce líbá kamenné srdce, tam hledej slzu."

Jan pochopil. Vycházející slunce dopadá každé ráno na kamenný balkon s výhledem na Pražský hrad, balkon, který zdobí rodový erb Thunů – kamenné srdce. A tam, v trhlině mezi kameny, objevil malý, nenápadný diamant. Nebyl oslnivý a zářivý jako ten, o kterém se vyprávělo v legendách. Byl matný, téměř šedý, ale v Janových očích byl cennější než všechny poklady světa. Uvědomil si, že hraběnčina slza není jen diamant, ale symbol lásky, ztráty a naděje. A že skutečný poklad se neskrývá v bohatství, ale v pochopení lidské duše. Diamant ponechal tam, kde ho našel, a opustil Thunovský palác s vědomím, že tajemství hraběnčiny slzy zůstane navždy chráněno kamennými zdmi a tichým šepotem historie.

Thunovský palác v Nerudově ulici je komplex budov, jehož dnešní podoba je výsledkem složitého stavebního vývoje od středověku po baroko. Původní gotické domy, postupně sjednocované v majetku rodu Thunů, se staly základem pro rozsáhlou rezidenci, která nese stopy několika stavebních etap. Klíčová přestavba proběhla v letech 1721-1726 na místě čtyř zbořených domů, kdy palác získal charakteristické barokní rysy. Stavba se opírá o masivní kamenné zdivo, typické pro pražské paláce, a fasáda je členěna pilastry, římsami a barokními okenními šambránami. V interiéru se dochovaly cenné štukové dekorace a fresky, které dokumentují bohatství a vkus tehdejších majitelů.

Z architektonického hlediska je Thunovský palác ukázkou promyšleného propojení různých stavebních fází. Barokní přestavba sice sjednotila průčelí a dala paláci reprezentativní vzhled, avšak uvnitř komplexu lze stále rozpoznat stopy starších staveb, zejména v dispozici a klenutých prostorách. Důležitým prvkem je portál, často zdobený rodovými erby, který sloužil jako vstup do palácového dvora. V průběhu staletí byl palác několikrát upravován a restaurován, přičemž cílem bylo zachovat jeho historickou hodnotu a architektonický charakter. Tyto úpravy zahrnovaly opravy fasády, obnovu štukové výzdoby a modernizaci interiéru, aby palác mohl sloužit novým funkcím.