Vratislavský palác, majestátně se tyčící na Malé Straně, skrývá v sobě více než jen barokní eleganci a klasicistní úpravy. Říká se, že v jeho zdech stále přebývá ozvěna dávné tragédie, příběh lásky a zrady, který se vryl do kamene a tiše šeptá zahradami. Legenda vypráví o mladé hraběnce Anně, dceři Kryštofa Františka Vratislava, která se v 18. století zamilovala do prostého zahradníka Jana. Jejich láska, kvetoucí pod stínem starých lip, byla vášnivá a bezmezná, ale pro hraběte nepředstavitelná.

Kryštof František, pyšný na svůj rod a jeho postavení, měl pro Annu vyhlédnutého bohatého a vlivného ženicha. Když se o jejím vztahu s Janem dozvěděl, zuřil. Zahradníka nechal krutě zbičovat a vyhnat z Prahy, a Annu uzamkl v paláci. Dívka, zlomená srdcem a zoufalstvím, se jednoho deštivého večera vrhla z okna věže do palácové zahrady. Její duch, nenašedší klidu, se prý dodnes potuluje po chodbách paláce, hledajíc ztracenou lásku.

Svědkové tvrdí, že se v noci ozývá tichý pláč a šepot jména "Jan". Někdy, když se nad Malou Stranou vznese hustá mlha, zahlédnou lidé v zahradě průsvitnou postavu v bílých šatech, jak se smutně prochází mezi růžemi, které Jan s takovou láskou pěstoval. Dokonce i velvyslanci, sídlící v paláci v moderní době, si šeptají o podivných jevech - o svíčkách, které samy zhasínají, o dveřích, které se bez zjevné příčiny otvírají a zavírají, a o pocitu, že je někdo neustále sleduje.

Ať už je to jen pověst nebo pravda, legenda o Anně a Janovi dává Vratislavskému paláci zvláštní atmosféru. Připomíná nám, že i za nádhernou fasádou a honosnými interiéry se mohou skrývat příběhy o utrpení a ztrátě, příběhy, které navždy zůstanou vpleteny do historie tohoto krásného a tajemného místa. A možná, když se procházíte palácovou zahradou za šera, ucítíte i vy ten chladivý dotek minulosti a uslyšíte šepot Anny, volajícího svého ztraceného Jana.

Vratislavský palác, dominanta ulice Tržiště na Malé Straně, představuje pozoruhodnou syntézu architektonických stylů, odrážející proměny vkusu a potřeb jeho majitelů v průběhu staletí. Jeho základy tkví v gotické minulosti, kterou připomínají fragmenty zachované ve sklepeních a dispozici původních dvou domů. Podstatnou transformaci prodělal palác koncem 17. století, kdy jej Kryštof František Vratislav z Mitrovic sjednotil a nechal přestavět v raně barokním duchu. Z tohoto období pochází základní hmota stavby, charakteristická členitým půdorysem a důrazem na monumentálnost. Pro barokní architekturu typické použití kamene, cihel a vápenné malty je zde patrné v masivních zdech, klenutých stropech a bohaté štukové výzdobě, jejíž prvky se dodnes dochovaly v interiérech.

Nicméně, současný vzhled paláce je silně ovlivněn klasicistní přestavbou z let 1824-34. Právě v této době získal palác svou reprezentativní fasádu s pravidelným rytmem oken, pilastrů a trojúhelníkovým štítem, typickým pro klasicistní idealismus. Stavební úpravy se dotkly i vnitřního uspořádání, kde vznikly nové prostory a došlo k úpravě schodiště. V průběhu let se stavební materiál obohacoval o nové prvky, například o kvalitnější omítky a štuky. Důležitou součástí areálu je i terasovitá zahrada, jejíž podoba se v průběhu staletí měnila, ale vždy sloužila jako oáza klidu a reprezentační prostor. Poslední velká rekonstrukce v 90. letech 20. století sice palác modernizovala pro potřeby velvyslanectví, ale zároveň se snažila zachovat a restaurovat cenné historické prvky, čímž se podařilo zachovat kontinuitu a jedinečný charakter této pražské památky.