Vrtbovský palác, nenápadně se krčící v Karmelitské ulici, ukrývá víc než jen barokní krásu a dokonalou zahradu. Říká se, že v jeho zdech dodnes přebývá duch Alžběty Vrtbovské, poslední majitelky z rodu Vrtbů. Alžběta byla pověstná svou krásou a ještě pověstnější tvrdohlavostí. Nechtěla se vdát za nikoho, koho jí vybrali rodiče, toužila po lásce z rozumu a vášně, nikoli po výhodném sňatku. Její touha se stala osudnou celému rodu.

Podle legendy Alžběta tajně milovala mladého zahradníka, talentovaného a chudého, který se staral o okázalou Vrtbovskou zahradu. Jejich schůzky probíhaly pod rouškou noci, ve stínu soch a šumění fontán. Když se o románku dozvěděl její otec, rozzuřil se a zahradníka nechal bez milosti vyhostit z Prahy. Alžběta se se ztrátou milovaného nikdy nesmířila. Uzavřela se do sebe, odmítala jídlo i společnost a po několika měsících zemřela zlomeným srdcem.

Od té doby, zejména za úplňku, se v paláci objevuje její zjevení. Alžběta prochází chodbami v bílých šatech, její žalostný pláč se mísí s šuměním listí v zahradě. Hledá svého milého zahradníka, navždy ztraceného v labyrintu času. Říká se, že kdo ji spatří, bude mít smůlu v lásce, dokud nenajde pravou lásku a nebude ji milovat stejně oddaně, jako Alžběta milovala svého zahradníka.

Někteří návštěvníci Vrtbovské zahrady tvrdí, že v noci slyšeli tiché kroky a cítili chladivý vánek, i když bylo horké léto. Zvláště poblíž fontány, kde se Alžběta se svým milým scházela, prý cítí silnou energii a smutek. A tak se Vrtbovský palác, skvost barokní architektury, stává nejen místem obdivu, ale i připomínkou síly lásky a tragédie, která se může skrývat i za těmi nejkrásnějšími fasádami.

Vrtbovský palác, nenápadně se krčící v Karmelitské ulici, je mnohem víc než jen pouhá kulisa pro slavnou Vrtbovskou zahradu. Jeho současná podoba, s jasně patrnými barokními rysy, je výsledkem složitého stavebního vývoje, který se táhne od pozdní gotiky až do 19. století. Samotný palác vznikl spojením dvou renesančních domů, jejichž kamenné zdivo neslo stopy gotických předchůdců – patrné dodnes v hloubi sklepení a v nepravidelném půdorysu. Původní renesanční ráz byl následně proměněn a sjednocen v letech 1627-1631 Sezimou Janem z Vrtby, čímž získal palác svůj první, pozdně renesanční šat. Stavba je charakteristická použitím kvalitních lokálních materiálů – pískovce na ostění oken a portálů, cihel na vnitřní zdivo a klenby. Pozorný divák si všimne i kamenných článků, druhotně použitých zřejmě ze starších staveb.

Nejvýraznější proměnou prošel palác v období baroka, kdy byl v letech 1712-1720 přestavěn pod taktovkou Kryštofa Dientzenhofera a Františka Maxmiliána Kaňky. Právě jim vděčí palác za svou současnou podobu s dynamickým průčelím, zdobeným štukovými ornamenty a sochami. Kompozice oken, portálů a říms vytváří dojem živé a harmonické celku. Interiéry byly obohaceny o monumentální schodiště a fresky, které s palácem a zahradou vytvářejí jednotný umělecký celek. V 19. století došlo k dalším, spíše utilitárním úpravám, včetně vestavby nového schodiště v roce 1837, které sice nenarušilo barokní ráz, ale odráželo tehdejší stavební postupy. Poslední velkou kapitolou v historii paláce byla rozsáhlá rekonstrukce v letech 1993-98, která vrátila paláci jeho původní lesk a zajistila jeho zachování pro budoucí generace.