Emauzský klášter stojí na Novém Městě pražském od roku 1347. Založil ho sám Karel IV. pro benediktinské mnichy ze slovanských zemí. Proto se klášter nazývá také Na Slovanech. Za svou dlouhou historii přečkal husitské bouře, barokní přestavby i americké bombardování v únoru 1945. Jeho moderní betonové věže jsou dnes jednou z dominant pražského panoramatu.

V klášterních chodbách se prý za nocí zjevuje přízrak mnicha v bílém hábitu. Je to vysoká nehybná postava, která se pohybuje bez jediného zvuku. Nechodí po podlaze. Spíše se vznáší těsně nad dlaždicemi. Mnich prý nemá tvář. Tam, kde by měl být obličej, je jen temný stín pod kapucí.

Podle jedné verze pověsti se jedná o mnicha, který porušil klášterní slib mlčení. Prozradil tajemství, které mu bylo svěřeno při zpovědi. Za tento hřích byl po smrti odsouzen bloudit chodbami kláštera na věčné časy. Nemůže promluvit, nemůže odejít. Jen tiše prochází chodbami, ve kterých kdysi žil.

Podle jiného vyprávění jde o ducha zvonáře, který sloužil v klášteře za husitských válek. Když husité přitáhli ke klášteru, zvonář zazvonili na poplach. Husité ho za to zabili přímo na schodech k věži. Od té doby jeho duch bloudí klášterem a hledá zvon, který už dávno neexistuje.

Zaměstnanci kláštera občas hlásí zvláštní zážitky. V pét hodin ráno, kdy mniši vstávali k ranním modlitbám, se prý v ambitu ozve tiché šoupání sandálů. Dveře do kaple se samy otevřou a zase zavřou. V zimních měsících bývá v jedné části chodby nápadně chladněji než jinde. Emauzský klášter si uchovává svou starobylou atmosféru. A s ní i svého tichého neviditelného obyvatele.