Bývalo, nebývalo, v časech dávno minulých, kdy Staré Město tepalo životem a Nové Město teprve získávalo svůj honosný ráz, stávala v Praze ulice zvaná Ve Smečkách. Byla to ulice plná života, spojnice mezi rušným Václavským náměstím a klidnějšími uličkami Nového Města. Po celý den se zde ozývalo cinkání podkov, volání prodavačů a smích dětí. Avšak s příchodem soumraku se její tvář měnila. Stíny se prodlužovaly, lucerny vrhaly mihotavé světlo a ticho, přerušované jen vzdáleným štěkáním psů či kroky opozdilců, dodávalo místu tajuplný ráz. Zvláště pak domy, které zde stály, vysoké a často s bohatě zdobenými fasádami, skrývaly za svými okny nejedno tajemství. Mezi nimi vynikal jeden, honosný dům, který se později stal známým jako Dům U Kremličků, kde se odehrál příběh, o němž si dodnes šeptají starousedlíci.

V tomto domě, jehož zdi pamatovaly staletí, žil kdysi domácí pán. Nebylo mu jméno třeba, neboť v paměti lidu se zachoval jen jako „pán domu Ve Smečkách“. Byl to muž zámožný, ba přímo bohatý, jehož měšce nikdy nezely prázdnotou. Vlastnil pozemky, domy a peněz měl víc, než by kdy mohl utratit. Avšak s bohatstvím rostla i jeho chamtivost. Každý groš, který mu prošel rukama, se zdál být příliš málo. Byl tvrdý k poddaným, neúprosný k dlužníkům a chladný k těm, kteří potřebovali pomoc. Nikdy nikomu nic nedal zadarmo, a pokud mohl, vždy si přišel na své, ať už poctivě či nepoctivě. Jeho tvář byla často kamenná, oči chladné a ústa se jen zřídka usmívala. Když se procházel ulicí Ve Smečkách, lidé se mu vyhýbali, nikoli ze strachu, ale spíše z neklidného pocitu, který z něj sálal.

Pán domu žil jen pro své bohatství. Dny trávil počítáním mincí, sepisováním listin a přemýšlením, jak ještě více rozmnožit svůj majetek. Nikomu nevěřil, a proto většinu svých cenností a dukátů ukryl ve svém domě, v tajných schránkách a za falešnými stěnami. Věřil, že jen tak je jeho jmění v bezpečí. Roky plynuly a pán domu stárnul, avšak jeho chamtivost nemizela, ba naopak sílila. Když pak nadešla jeho poslední hodina, ležel na smrtelné posteli, obklopen nikým, jen chladnými zdmi svého bohatého domu. Jeho poslední myšlenky se neupínaly k nebi ani k odpuštění, nýbrž k hromadám zlata a stříbra, které zanechával za sebou. S posledním dechem se jeho duše, plná touhy po majetku, nemohla odtrhnout od pozemského světa.

Od té doby se v domě U Kremličků, zvláště pak v chladných nočních hodinách, začaly dít podivné věci. Zprvu to byly jen nepatrné zvuky – tiché šoupání, jako by někdo vlekl těžký pytel, nebo slabé cinkání, jež připomínalo padající mince. Někdy se ozvalo i tiché, žalostné zasténání, které se rozléhalo prázdnými chodbami a mrazilo krev v žilách. Noví nájemníci, kteří se do domu nastěhovali, si zpočátku mysleli, že jde o staré zdi, jež si sedají, nebo o myši v podkroví. Avšak s přibývajícími měsíci se zjevení stávala častějšími a zřetelnějšími.

Jedné mrazivé zimní noci, kdy sníh tiše padal na střechy a ulice Ve Smečkách byla zahalena do husté mlhy, se v domě ocitla mladá služebná, která přišla z venkova a ještě nebyla zvyklá na pražské pověsti. Jmenovala se Anička a byla to dívka prostá, ale statečná a bohabojná. Byla poslána do spíže pro zásoby, když tu uslyšela z vedlejší místnosti, kde kdysi býval pánův kabinet, zřetelné zvuky. Bylo to pravidelné, kovové cinkání, jako když někdo sype mince z pytle na stůl. Anička ztuhla. Věděla, že v domě kromě ní nikdo není, a přesto zvuky pokračovaly. Odvážně, ačkoliv se jí srdce divoce tlouklo v hrudi, se přiblížila ke dveřím kabinetu.

Škvírou ve dveřích uviděla. Uprostřed místnosti, kde dříve stával těžký dubový stůl, se vznášela průsvitná postava muže v dobovém oděvu. Byla to postava domácího pána, s bledou, utrápenou tváří a očima, které hleděly s nekonečnou touhou. Jeho průsvitné ruce se pohybovaly ve vzduchu, jako by počítaly neviditelné mince, a z jeho úst vycházelo tiché, žalostné šeptání: „Moje… moje…“ Místností se šířil ledový chlad, takový, že Aničce zamrzal dech na rtech. Duch se pak otočil a jeho prst, průsvitný jako led, ukázal na jedno místo v podlaze, kousek od krbu. Poté se postava pomalu rozplynula ve vzduchu, zanechávajíc za sebou jen pocit úzkosti a mrazivý chlad.

Anička, ačkoliv byla vyděšená k smrti, si zapamatovala místo, kam duch ukázal. Druhý den ráno, když se rozednilo a strach opadl, svěřila se svému pánovi, novému majiteli domu. Ten, ačkoliv zprvu nedůvěřivý, dal na Aniččina slova a na místě, kam duch ukázal, začali kopat. A skutečně, pod starými dlaždicemi a vrstvou zeminy objevili malou, železem okovanou truhličku. Uvnitř se leskly staré dukáty, zlaté mince a cenné šperky, které tam domácí pán před svou smrtí ukryl.

Pán domu, dojat Aniččinou odvahou a pravdivostí jejího vyprávění, se rozhodl s pokladem naložit moudře. Část si ponechal, ale zbytek použil na dobročinné účely – na opravu blízkého kostela a na pomoc chudým. Od té doby se duch domácího pána v domě U Kremličků už nikdy neobjevil. Zdálo se, že jeho duše konečně nalezla klid, když byl jeho majetek použit k dobrému účelu, a nikoli jen k hromadění. A tak se v ulici Ve Smečkách vypráví tato pověst o domácím pánovi, jehož chamtivost ho uvěznila v domě, dokud dobrý skutek neosvobodil jeho duši. A dodnes, když se člověk prochází touto ulicí za soumraku, může se mu zdát, že slyší tiché cinkání mincí, připomínající dávný příběh o pokladu a pokoji duše.