Bylo to dávno, před mnoha a mnoha lety, kdy se nad údolím Vltavy tyčila hradčanská koruna, a mezi jejími drahokamy zářil i rozlehlý Černínský palác. Jeho okna shlížela na Loretánské náměstí, kde se za soumraku míhaly stíny a zněly kroky spěchajících Pražanů. V těch dobách sídlila v paláci hraběnka, jejíž krása byla pověstná, ale stejně tak i její pýcha a rozmařilost, jež neznala mezí.

Byla to žena, která si libovala v přepychu a vznešenosti, pohrdala obyčejnými věcmi a ráda se vyvyšovala nad ostatní. Její šatník překypoval drahými látkami, její šperkovnice se leskla jako pokladnice králů. Ačkoliv byla obklopena vší tou nádherou, její srdce bylo chladné a prázdné, plné jen touhy po obdivu a požitcích.

Jednou, když se blížil velký ples, který se měl konat právě v sálech Černínského paláce, přemýšlela hraběnka, jakým způsobem by mohla opět všechny ohromit a zastínit. Prohlížela si své nesčetné střevíčky, vyšívané perlami, zdobené hedvábím, ale žádné se jí nezdály dostatečně originální. V tom okamžiku, posedlá svou domýšlivostí, dostala nápad, tak pošetilý a rouhačský, že by se jiní lidé křižovali.

„Chci střevíčky, jaké ještě nikdo nikdy neměl!“ prohlásila jednoho rána před svým věrným ševcem, mužem s vrásčitou tváří a laskavýma očima, který jí sloužil léta. „Chci, abys mi vyrobil taneční střevíce z chlebové kůrky! Z té nejjemnější, z čerstvého bílého chleba, aby byly lehké a křehké jako vánek.“

Švec, zvyklý na rozmary své paní, zbledl a zalapal po dechu. „Milostivá hraběnko,“ vykoktal s úctou, ale i s jistou úzkostí, „chléb je dar boží, posvátný pokrm. Použít jej k takové marnivosti, toť hřích největší! Vždyť jsou lidé, kteří umírají hlady, zatímco my bychom zneuctili to, co je životem!“

Hraběnka se jen povýšeně zasmála a mávla rukou. „Co ty víš o hříchu, ševče? Mým jediným hříchem je snad jen krása a originalita! Uděláš, co ti nařizuji, nebo si najdu jiného, poslušnějšího mistra. A pamatuj, mají být jemné, ale pevné, aby vydržely celou noc tance!“

Švec, ač s těžkým srdcem a s obavami z božího trestu, neměl na vybranou. S největší pečlivostí se pustil do práce. Z čerstvého, voňavého chleba, který měl sloužit k obživě, vykrajoval tenké plátky, tvaroval je a lepil do podoby elegantních střevíčků. Každý steh, každé přilepení kůrky jej naplňovalo úzkostí, neboť cítil, že se dopouští něčeho strašného. Ale rozkaz byl rozkaz, a tak vznikly dva páry neuvěřitelných střevíčků, zvenčí křehké a zlatavé, uvnitř vyložené nejjemnějším hedvábím.

Nastal den plesu. Sály Černínského paláce se leskly tisíci svíček, zněla hudba a vířily tance. Vznešení hosté z celé Prahy i ze vzdálených panství se shromáždili, aby obdivovali krásu a bohatství hostitelky. Hraběnka, oděná v šatech z nejjemnějšího brokátu, s kaskádou drahokamů ve vlasech, sestoupila po schodišti, obuta právě do oněch střevíčků z chlebové kůrky. Každý pohled se na ni upíral, šepot se nesl sálem. Někteří obdivovali její odvahu a originalitu, jiní se křižovali a cítili v srdci neblahou předtuchu.

Hraběnka si vychutnávala pozornost, pyšně se vznášela parketem, její chlebové střevíčky lehce klouzaly po vyleštěné podlaze. V tom okamžiku k ní přistoupil neznámý kavalír. Byl to muž neobyčejného vzhledu – vysoký, s pronikavýma očima a úsměvem, který byl zároveň okouzlující i znepokojivý. Jeho oděv byl tmavý, ale vyšívaný stříbrem, a jeho pohyby byly ladné jako tanec stínu.

„Milostivá hraběnko,“ promluvil hlasem medovým, „vaše krása je ohromující, ale vaše obuv je nade všechno! Jaká odvaha, jaký vkus!“

Hraběnka, polichocena, se k němu usmála a podala mu ruku. „Jste jediný, kdo plně chápe mou originalitu, pane. Smím se zeptat na vaše jméno?“

„Nezáleží na jméně,“ odvětil kavalír s tajemným úsměvem. „Záleží na okamžiku. Dopřejete mi tanec?“

A tak se hraběnka vznášela s kavalírem v tanci, který byl stále divočejší a rychlejší. Hudba se zdála být hlubší, světla pohasínala a ostatní tanečníci se rozmazávali v mlhavé šmouze. Kavalír ji vedl dál a dál od hlavního sálu, přes honosné komnaty, až do temných a zapomenutých chodeb paláce.

„Kam mě vedete, pane?“ zeptala se hraběnka, v jejímž srdci se poprvé ozvala lehká úzkost.

„Jen na místo, kde vaše krása a originalita zazáří naplno,“ odvětil kavalír a jeho úsměv se stal ostřejším, méně lidským. Vedl ji dolů, do hlubokého sklepení, kde byl vzduch vlhký a studený a kde panovala tma, jen občas prosvětlená mihotavým světlem.

Jakmile vkročili do nejtemnějšího kouta, kavalír se zastavil a pevně ji uchopil za ruku. Jeho stisk byl ledový a silný. „Zde, hraběnko,“ pronesl hlasem, který náhle ztratil veškerou melodičnost a zněl jako drsný kámen, „zde bude vaše pýcha potrestána!“

V tom okamžiku se střevíčky z chlebové kůrky, které měla hraběnka na nohou, náhle vzňaly. Plameny olizovaly její nohy, sálaly žárem a pálily do masa. Hraběnka vykřikla bolestí a zděšením, snažila se je zoufale sundat, ale střevíčky se jí přilepily k nohám, jako by se staly součástí jejího těla. Oheň sílil, nebylo možné jej uhasit, a její křik se rozléhal sklepením, ale nikdo jej nahoře, v víru plesu, neslyšel. Kavalír se proměnil v temnou, děsivou postavu s plamennýma očima – byl to sám ďábel, který si přišel pro pyšnou duši.

Plameny pohltily hraběnku a její tělo, ale trest se neomezil jen na něj. Od té noci její duše nenašla klidu. Dodnes, když se nad Hradčany snese tma a vítr skučí kolem Černínského paláce, je možné slyšet tiché nářky a šepot. Občas se z temných chodeb ozve vzlyk, vzdálený pláč, a někteří říkají, že spatřili mlhavou postavu mladé ženy, která bloudí prázdnými sály a hledá úlevu od svého věčného utrpení. Je to duch pyšné hraběnky, která zneuctila chléb a za svou marnivost pyká dodnes, navěky spoutaná se svými hořícími střevíčky z chlebové kůrky. A tak se vypráví, že pýcha a rozmařilost nikdy nezůstanou bez trestu, zvláště když se dotknou posvátných darů života.