V dobách dávno minulých, kdy Praze vládl moudrý a osvícený císař Karel IV., rozkládala se na jejím západním okraji, na vrchu Petříně, krajina plná vinic a sadů. Však právě v těchto místech, kde se dnes tyčí stará hvězdárna, stála a dodnes stojí kamenná zeď, jež nese jméno Hladová. A kolem ní se odpradávna vznáší pověst, jež je stará jako kameny samy a stejně tajuplná jako šepot větru v jejích střílnách.

Karel, císař římský a král český, muž prozíravý a s myslí upřenou k věčné slávě Prahy, dobře věděl, že město sice vzkvétá, ale jeho opevnění není dokonalé. Obzvláště Malá Strana, tehdy ještě Menší Město pražské, a samotný Pražský hrad s Hradčany, byly z jihozápadní strany, od Petřína, zranitelné. A tak se král rozhodl, že v letech Páně 1360 až 1362 nechá vybudovat mohutnou zeď, která by obranu Prahy posílila. Měla se táhnout od Újezdu, stoupat po úbočí Petřína směrem ke Strahovskému klášteru a odtud pokračovat až k Hradčanům, obtékajíc tak město jako kamenný had. Původně jí lidé říkali prostě Zubatá pro její cimbuří, jež se tyčilo k nebi jako zuby nějakého dávného stvoření.

Stavba to byla vskutku velkolepá. Zeď, budovaná z tvrdé opuky, dosahovala úctyhodné výšky přes čtyři metry a její tloušťka se blížila dvěma metrům. V horní části byla opatřena ochozem pro hlídkování, střílnami, z nichž by lučištníci mohli bránit město, a cimbuřím, jež jí dodávalo hrozivý, avšak majestátní vzhled. Na různých místech byla zpevněna předsunutými věžemi, takzvanými bastiony, jichž prý bylo osm, a jež sloužily jako pozorovatelny. Jeden z těchto bastionů, ten nejpevnější a nejvýše položený, tvoří dodnes základ hlavní kupole dnešní Štefánikovy hvězdárny, odkud se lidé dívají na hvězdy, zatímco zeď pod nimi tiše vzpomíná na dávné časy.

Však osud si s králem i s Prahou zahrál po svém. Sotva byla stavba zahájena, udeřil na zemi hladomor, a to hladomor krutý a bezohledný, který si v roce 1361 vybíral svou daň mezi prostým lidem. Úroda selhala, studny vyschly a v ulicích Prahy se ozývaly nářky hladových dětí a zoufalých matek. Lidé umírali na ulicích, a ti, kdo přežili, bloudili městem s prázdnýma očima a žaludky.

Pohled na trpící poddané zarmoutil i srdce Karla IV., ačkoliv věděl, že zeď buduje především pro obranu země. A tak, veden svým moudrým a milosrdným duchem, přišel s rozhodnutím, jež se stalo základem jedné z nejznámějších pražských pověstí. Nařídil, aby na stavbě Zubaté zdi dostali práci všichni, kdo trpí hladem. Každý, kdo přiloží ruku k dílu a ponese kámen či maltu, měl dostat denní mzdu a k tomu pořádný chléb a polévku. Zpráva se rychle roznesla celou Prahou i okolím. Lidé, vyhublí a zoufalí, se hrnuli k Petřínu. Tisíce jich pracovalo, kámen vedle kamene kladli, a s každým novým úsekem zdi se do jejich těl vracel život. Mnozí z nich by bez této práce a obživy jistě zahynuli.

A tak se stalo, že zeď, jež měla být jen pevností, se stala i záchranou. Hladomor sice zuřil, ale díky královu nařízení a této stavbě, se podařilo zachránit nespočet životů. Lidé, kteří dříve umírali hlady, nyní pracovali, a jejich pot a námaha se vpíjely do opukových kamenů. A právě tehdy, v těch těžkých časech, se začalo šeptat, že to není jen Zubatá zeď, ale zeď, která krmí. Zeď, která utišuje hlad. A tak se zrodilo jméno Hladová zeď, jež se k ní přilepilo a zůstalo dodnes, ačkoliv její primární účel byl ryze strategický.

Po staletí se pověst o Hladové zdi vyprávěla z generace na generaci. O ní psali kronikáři jako Václav Hájek z Libočan a později Bohuslav Balbín, kteří zaznamenali tento příběh o králi, hladomoru a milosrdné stavbě. Zeď sama, dlouhá bezmála půldruhého kilometru, stála pevně po věky. Prošla mnohými úpravami; v průběhu staletí byla několikrát opravována a byly v ní probourávány a opět zazdívány průchody, které dnes slouží jako cesty pro pěší. Dokonce i za vlády císařovny Marie Terezie, jež nastoupila na trůn o mnoho let později, byla zeď dále opevněna a její význam pro obranu města byl stále uznáván.

A tak, když dnes kráčíte po Petříně a dotknete se chladných kamenů Hladové zdi, můžete cítit nejen chlad opuky, ale i ozvěny dávného utrpení a naděje. Slyšíte-li šepot větru v jejích starých střílnách, vězte, že to je možná hlas těch, kdo zde kdysi pracovali s prázdnými žaludky, ale s novou nadějí v srdci. Zeď, jež měla chránit Prahu před nepřáteli zvenčí, se stala i ochránkyní před nepřítelem nejhorším – hladem. A tak stojí dodnes, tichá připomínka moudrosti krále Karla IV., krutosti hladomoru a síly lidského ducha, který i v největší nouzi hledá cestu k přežití. Je to zeď, která nasycuje, i když už dávno ne chlebem, ale příběhem a věčnou vzpomínkou.