Ve čtrnáctém věku, kdy země česká zlatou dobou kvetla, vládl jí moudrý a zbožný panovník, císař a král Karel IV. Miloval svou Prahu nade vše, a ta pod jeho rukama rostla a vzkvétala, stávala se perlou Evropy. Pražský hrad se tyčil hrdě nad Vltavou, kde v jeho útrobách vyrůstala do nebes katedrála svatého Víta, práce mistrů Matyáše z Arrasu a později Petra Parléře, jež měla svědčit o boží slávě a moci českých králů. Už jako dítě, dle pověsti v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí zrozený, cítil Karel hluboké pouto k tomuto městu, které mu bylo kolébkou i osudem.

Ale i do nejjasnějšího slunce se občas vkrádá stín, a tak i do Karlova srdce padl neklid. Z temných koutů Starého Města, z prastarých uliček a zšeřelých domů, se k němu donesla šeptanda, ba přímo zlověstná předpověď. Pravila, že Stará Praha, byť nyní tak nádherná a plná života, je odsouzena k záhubě, že ji jednoho dne pohltí neštěstí a zkáza. Mnozí by nad takovými slovy mávli rukou, považovali je za babské povídačky, ale Karel, muž hluboké víry i prozíravosti, je vzal vážně. Věděl, že osud se někdy zjevuje v nečekaných znameních, a že proti němu nelze bojovat pouhým mečem. Rozhodl se tedy vzepřít se osudu ne silou, ale moudrostí a vizí.

A tak se zrodila v jeho mysli myšlenka velkolepá, myšlenka, jež měla překonat i samotnou předpověď. Karel IV. se rozhodl rozšířit Prahu, založit město nové, jež by starou matku objalo a ochránilo. V roce 1348, s rozvahou a odhodláním, položil základní kámen k Novému Městu pražskému. Byla to práce obrovská, jež vyžadovala nejen zlato, ale i nezměrnou vůli. Kolem původního Starého Města se začaly rozprostírat nové čtvrti, široké ulice a prostranná náměstí, jež měla pojmout tisíce nových obyvatel a dát Praze dech k dalšímu růstu.

Vznikla tak majestátní náměstí, která měla sloužit obchodu a shromažďování lidu. Dříve Dobytčí trh, dnes Karlovo náměstí, se stalo největším v celé Evropě, tepnou nového života. Koňský trh, dnešní Václavské náměstí, pulzoval čilým ruchem, a Senný trh, nynější Senovážné náměstí, zásoboval město potřebnou pící. Karel IV. pečlivě dbal na urbanistický plán, aby Nové Město nebylo jen shlukem domů, ale promyšleným, funkčním celkem, který by svou krásou a uspořádáním převyšoval mnohá jiná evropská sídla.

Ale Karel IV. nemyslel pouze na světské záležitosti. Stejně jako jeho otec, Jan Lucemburský, který Prahu v mnohém pozvedl, on sám byl hluboce věřící a toužil po duchovním rozvoji své země. Proto založil i četné kláštery, jež měly šířit vzdělanost a zbožnost. Mezi nimi vynikal klášter Emauzy, zvaný též Na Slovanech, kde se pěstovala slovanská liturgie a jež se stalo významným duchovním a kulturním centrem. Tyto kláštery měly být duchovními pevnostmi, které by chránily město nejen před viditelnými nepřáteli, ale i před temnými silami osudu.

Léta plynula a Praha se pod Karlovou vládou stala skutečným impériem, městem, kde se snoubila krása s moudrostí, zbožnost s obchodem. Karel IV., římský císař a český král, zanechal po sobě odkaz, který neměl obdoby. Věřil, že založením Nového Města a posílením duchovního života Prahy se mu podařilo zvrátit temnou předpověď, že dal svému milovanému městu novou naději a sílu.

Ale i největší panovníci musí jednou odejít. Když nastal chmurný den 29. listopadu léta Páně 1378, ležel císař a král Karel IV. na svém smrtelném loži na Pražském hradě. V té chvíli, kdy jeho životní síla slábla a duše se chystala opustit tělo, stalo se něco podivuhodného a nadpřirozeného. Bez jakéhokoli zásahu lidské ruky se umíráček, největší zvon z věže katedrály svatého Víta, rozezněl sám od sebe. Jeho hluboký, teskný hlas se rozlil nad Prahou, jako by oznamoval světu, že se děje něco nesmírně významného.

A nebylo to jen zvonění jednoho zvonu. Postupně se k němu přidávaly všechny zvony v Praze – z kostelů Starého Města, Nového Města, z klášterů i z malých kapliček. Jeden po druhém, jako by je ovládala neviditelná ruka, se rozezněly a jejich stříbrný hlas zaplavil celé město, ba celou zemi. Bylo to, jako by se sama Praha, celé království, probudilo k pláči nad odchodem svého milovaného otce.

Karel IV., byť na pokraji smrti, tento nebeský chorál uslyšel. Jeho oči, již zakalené blížícím se koncem, se na okamžik rozzářily. S posledními zbytky síly, jež mu ještě zbyly, zvedl ruku a zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“ S těmito slovy, obklopen zvukem zvonů, které samy od sebe zpívaly a oplakávaly jeho odchod, vydal svou duši. Zvony tak dokázaly, že mají srdce, a že i ony, stejně jako celý národ, truchlí pro panovníka, který jim dal nový život a který se vzepřel osudu, aby ochránil svou milovanou Prahu. A tak se z té chvíle zrodila pověst, jež přešla z generace na generaci, o velkém Karlu IV. a o zvonech, které plakaly pro svého krále.