V šeru úzkých uliček Josefova, tam, kde kameny dýchají staletími a vzduch voní tajemstvím, se skrývá Starý židovský hřbitov. Místo, kde se čas zastavil a kde se proplétá svět živých se světem zemřelých, opředené pověstí o Golemovi, strážci pražského ghetta. Říká se, že právě pod vrstvami náhrobků, uprostřed zřícených kamenů a popraskaných hrobek, spočívá i hlína, z níž byl Golem kdysi stvořen. A že v nocích, kdy Měsíc vrhá stíny jako prsty smrti, se zpod země ozývá tiché vrčení, připomínající spícího obra, připraveného znovu povstat, pokud by to bylo potřeba.

Jeho stín, ať už skutečný, nebo jen v myslích pražských Židů, bdí nad hroby učenců a rabínů, nad náhrobky prostých lidí i významných osobností. Mezi nimi, v hlubokém stínu vrby, se ukrývá hrob rabiho Löwa, tvůrce Golema. Lidé šeptají, že se u jeho hrobu plní přání. Stačí prý položit na náhrobek kámen s napsaným přáním a rabi Löw, bdící strážce ghetta, se přičiní o jeho naplnění. Ale pozor! Přání musí být čisté a upřímné, jinak se obrátí proti tomu, kdo ho vyslovil. Hřbitov si vybírá, komu pomůže a komu přinese zkázu.

Jedné podzimní noci, kdy se mlha plazila po náhrobcích jako had, se na hřbitov vkradl mladý muž jménem Jakub. Byl zoufalý, zničený láskou. Jeho milovaná Ester si měla brát jiného. Vzal do ruky kámen a s nenávistí v srdci napsal na něj přání: „Ať zemře! Ať zemře ta, která mi zlomila srdce!“ Položil kámen na hrob rabiho Löwa a zmizel v mlze. Druhý den se dozvěděl, že Ester zemřela. Ne vinou jeho přání, ale na následky nemoci, o které nikdo nevěděl. Jakub se zhroutil. Jeho nenávist se obrátila v neskonalou lítost. Vrátil se na hřbitov, aby kámen vzal zpět, ale kámen zmizel. Prý ho sebral sám Golem, aby Jakub nikdy nezapomněl, jak nebezpečná mohou být zlá přání, i když se neuskuteční tak, jak si je člověk představuje.

Od té doby se Jakub toulal po Josefově, zničený vinou a výčitkami. A říká se, že v nocích, kdy Měsíc vrhá stíny na Starý židovský hřbitov, je možné zaslechnout jeho zoufalý pláč, mísící se s vrčením spícího Golema, který bdí nad hřbitovem a připomíná nám, že i v místech plných klidu a míru se skrývá temnota a že síla přání, ať už dobrých, nebo zlých, je mocná a nevyzpytatelná. Proto, pokud se někdy ocitnete na Starém židovském hřbitově, buďte opatrní na to, co si přejete. Neboť i kameny tam mají uši.

Starý židovský hřbitov v Praze není architektonickou stavbou v tradičním slova smyslu, nýbrž unikátním urbanistickým a krajinným prvkem, formovaným po staletí specifickými náboženskými pravidly a prostorovými omezeními. Materiálově dominuje pískovec, ze kterého jsou vytesány náhrobky. Tyto náhrobky, často zdobené symboly a hebrejskými nápisy, představují klíčový architektonický prvek. Nenajdeme zde jednotný sloh, nýbrž eklektickou směsici stylů od gotiky a renesance po baroko a klasicismus, odrážející dobové umělecké trendy. Specifikem hřbitova je jeho vrstvení. Vzhledem k nemožnosti rozšíření se zemina navážela, čímž náhrobky postupně zapadaly a vytvářely charakteristické, nepravidelné kopečky a hluboké uličky.

V průběhu staletí hřbitov prošel řadou proměn. Zásahy se týkaly především údržby a restaurování náhrobků, ale i úprav terénu a budování opěrných zdí, které stabilizují svahy. Původní rozložení náhrobků je dnes zkreslené, neboť mnohé z nich se vlivem zemětřesení a eroze posunuly. V 19. století byl hřbitov ohrožen asanací Josefova, ale díky úsilí židovské obce se jej podařilo zachovat. Dnes je hřbitov pietním místem a významnou turistickou atrakcí, která návštěvníkům nabízí fascinující pohled do historie a kultury pražské židovské komunity. Jeho hodnota nespočívá ani tak v jednotlivých uměleckých dílech, jako spíše v celkovém dojmu, který vytváří unikátní atmosféru a připomíná plynoucí čas.