Na Staroměstském náměstí, tam, kde se staleté kameny radnice dotýkají nebe, se vypráví pověst o kameníku Radoušovi a jeho prokletém orloji. Radouš byl mistr nad mistry, jehož dláto tančilo po kameni jako vítr po obilí. Když se Staré Město rozhodlo ozdobit svou radnici orlojem, Radouš byl jediný, kterému se svěřili s tak vznešeným úkolem. Dny a noci trávil v dílně, jeho tvář osvětlovala jen záře svíčky a jiskry od dláta. Orloj rostl pod jeho rukama, složitý mechanismus propletený s okouzlujícími figurkami.

Když byl orloj hotov, byl to zázrak. Nebe se sklánělo, aby se podívalo na jeho krásu. Ale Radouš, pohlcen pýchou, si neuvědomil, že krása orloje je taková, že žádný jiný nemůže být nikdy srovnatelný. To rozzuřilo radní z jiných měst, kteří se báli, že jejich města ztratí svou slávu. Jedné temné noci, pod rouškou tmy, vyslali na Radouše vrahy. Oslepili ho, aby už nikdy nemohl stvořit nic tak nádherného.

Radouš, zničený a oslepený, proklel orloj. "Ať se zastaví čas pro ty, kdo zradili umění," zašeptal s hořkostí. A tak se stalo. Orloj se stal nespolehlivým, čas ukazoval špatně a figurky se pohybovaly zmateně. Staré Město začalo chátrat, obchody prázdněly a radost z náměstí vyprchala. Až když se na náměstí objevil prostý učeň, který s pokorou a láskou začal orloj opravovat, kletba pominula. Dokázal, že krása není v dokonalosti, ale v srdci, které ji vytváří. Orloj se opět rozezněl a Staré Město se probudilo k novému životu, poučeno o síle pokory a lásky k umění. Ale dodnes, když se orloj zadrhne, lidé si šeptají o Radoušově kletbě a varují se před pýchou a závistí.

Staroměstská radnice v Praze, komplex budov proměnlivé tváře na Staroměstském náměstí, je organickým dokladem vývoje městské správy a architektonických trendů. Její stavební historie, započatá v roce 1338 udělením královského privilegia, je spletitá a odráží postupné pohlcování sousedních domů. Nejstarší část, gotická věž s hranolovým půdorysem a typickými lomenými okny, dominuje náměstí a svědčí o raném stavebním období. Materiálově se jedná především o pískovec, v té době hojně používaný v pražské architektuře. K věži postupně přiléhaly další gotické domy, které byly upravovány a propojovány, čímž vznikal nepravidelný půdorys a různorodé fasády. Charakteristickým prvkem je i orloj, mechanický skvost, který byl na radnici instalován v 15. století a stal se jedním z hlavních symbolů Prahy.

V průběhu staletí radnice prošla řadou úprav a přestaveb, které se odrazily v proměnách architektonického stylu. Renesanční a barokní prvky se mísí s původní gotikou, což je patrné na zdobených štítech, klenbách a portálech. Zásadní zlom nastal v 19. století, kdy byla přistavěna novogotická část, která měla radnici sjednotit a dodat jí reprezentativnější vzhled. Tato část však byla zničena během Pražského povstání v roce 1945 a dodnes nebyla obnovena, což zanechalo v radnici jizvu a připomínku dramatické historie. Dnes je radnice směsicí architektonických stylů, která vypovídá o staletém vývoji a slouží jako živoucí kronika města. Její architektonická heterogenita, ačkoliv na první pohled nesourodá, je právě tím, co jí dává jedinečný charakter a činí z ní jednu z nejvýznamnějších památek Prahy.