V hlubinách Malé Strany, tam kde stoupá kamenná dlažba k Jánskému vršku a ulice se stáčejí jako spletité myšlenky, stojí Vlašský špitál. Nejen budova z kamene a malty, ale skříňka plná zašlých příběhů. Povídá se, že v jeho zdech se ukrývá tajemství ztraceného alchymistického receptu, který sem přivezl italský lékárník, Bernardo Visconti, v dobách, kdy se Rudolf II. snažil proměnit Prahu ve zlatonosnou studnu. Visconti prý objevil elixír věčného mládí, ale recept zapsal v kódu, který schoval do zdiva špitálu, v obavě, že by se dostal do špatných rukou. Dodnes se v noci, když měsíc vrhá dlouhé stíny na Šporkovu ulici, ozývá z špitálu tiché šeptání, prý Viscontiho duch, který marně hledá klíč ke svému skrytému pokladu.

O Vlašském špitále se také vypráví, že v době třicetileté války sloužil jako útočiště pro pražské umělce a vědce. V jeho skrytých komnatách, pod ochranou italské komunity, psali básně, malovali obrazy a diskutovali o politice, sníce o lepších časech. Nejznámější z nich byl údajně malíř Arcimboldo, který zde v ústraní pracoval na svých bizarních portrétech složených z ovoce a zeleniny. Říká se, že jeden z jeho obrazů, skrytý za oltářem v kapli špitálu, má moc uzdravovat nemocné a přinášet štěstí těm, kdo se na něj upřímně podívají. Ale dosud ho nikdo nenašel.

A konečně, staré pověsti mluví o tom, že v podzemí Vlašského špitálu se nachází tajná chodba vedoucí až na Pražský hrad. Postavili ji prý italští zedníci, kteří se báli o bezpečí svých rodin v dobách nepokojů. Chodba je plná pastí a klamných odboček, ale v jejím středu, v malé komnatě, má být ukrytá truhla plná vzácných renesančních šperků, darů od italských šlechticů špitálu. Jen ti, kdo mají čisté srdce a úctou k historii, ji prý mohou najít. A tak Vlašský špitál stojí dál, tichý strážce pražských tajemství, budova, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled zdá.

Vlašský špitál, nenápadně se krčící pod svahem Petřína na Malé Straně, je architektonickým svědectvím o silné italské komunitě, která v Praze v 17. století zapustila kořeny. Původní raně barokní komplex, vzniklý v letech 1611-1617, je postaven z poctivého zdiva – kombinace lomového kamene a cihel, odrážející lokální stavební tradici s ohledem na dostupnost materiálů. Jeho jednoduchá, účelná dispozice, soustředěná kolem vnitřního dvora, svědčí o prioritní funkci – poskytnout útočiště a péči potřebným. Původní architektonický výraz, umocněný střídmou fasádou s pravidelnými okenními osami, byl v průběhu staletí pozměněn, přesto si zachoval charakteristickou barokní monumentalitu.

Zásadní proměna v 18. století, zejména v roce 1724, vnesla do tváře špitálu dynamičtější barokní prvky. Vstupní portál, pravděpodobně dílo Bartolomea Scottiho, se stal dominantou průčelí. Jeho dynamické křivky, bohatá sochařská výzdoba a použití kvalitního pískovce kontrastují s původní strohostí a dodávají komplexu reprezentativnější ráz. I přes pozdější úpravy, které se dotkly především interiéru a dispozičního řešení, zůstal Vlašský špitál cenným dokladem dobového charitativního stavitelství a harmonického prolínání italského a českého architektonického vlivu v kulisách staré Prahy.