Na břehu Vltavy, tam, kde se dotýká Nové Město, stojí Národní divadlo – "Zlatá kaplička", jak mu s láskou říkají Pražané. Povídá se, že jeho základy nejsou jen z kamene a malty, ale i z touhy a odhodlání celého národa. Nejsou to jen příběhy her, co se v jeho zdech odehrávají. Samo divadlo má svůj vlastní, tichý a hluboký příběh.

Legenda vypráví o malém kameníkovi, Václavu Kroupovi, který se na stavbě podílel. Byl to chudý, ale hrdý muž, pro kterého bylo divadlo víc než jen stavbou. Viděl v něm zhmotnění české duše. Jednoho dne se mu v kamenolomu přihodila nehoda. Zavalil ho kus skály a na smrtelné posteli, s posledním dechem, slíbil, že se jeho duch bude o divadlo starat, že ho bude chránit před zlobou a neštěstím. Jeho kámen, ten poslední, který vytesal, je prý ukrytý v základech divadla a nese s sebou jeho ochranitelský duch.

Od té doby se šeptá, že se v divadle občas zjevuje postava malého, špinavého muže s kamenickým kladívkem v ruce. Je ho vidět jen v krizových situacích – při požárech, povodních nebo jiných neštěstích. Prý pomáhá hasičům, uklidňuje herce a radí technikům. Nikdo ho nikdy nechytil, nikdo s ním nemluvil. Ale mnozí věří, že je to Václav Kroupa, strážce Národního divadla, který plní svůj posmrtný slib.

A tak, když se rozsvítí světla a opona se zvedá, nezapomeňme na Václava Kroupu, na jeho kámen a na všechny, kteří svými sny a obětmi postavili tuto Zlatou kapličku. Nejsou to jen herci na jevišti, kdo v Národním divadle hraje. Hraje i historie, hrají i sny a hraje i duch malého kameníka, který bdí nad tím, aby se česká kultura nikdy neztratila.

Národní divadlo, symbol české kultury a národní identity, představuje eklektickou syntézu architektonických stylů 19. století. Dominantní vliv novorenesance, manifestovaný v celkovém půdorysu, fasádě a dekorativních prvcích, je obohacen o prvky novobaroka a novoklasicismu. Masivní kamenné zdivo, převážně z domácích pískovců a žul, tvoří základ budovy a dodává jí monumentalitu a trvanlivost. Charakteristická "zlatá kaplička", tvořená bronzovou střechou s bohatou zlacenou výzdobou, je nepřehlédnutelným prvkem a zároveň odkazem na bohatství české kultury. Interiér divadla se vyznačuje složitou kompozicí prostorů, od velkolepého hlediště s balkonem a lóžemi až po reprezentativní foyer a salony. Rozsáhlá sochařská a malířská výzdoba, na které se podílela celá plejáda umělců generace Národního divadla, dodává interiéru jedinečnou atmosféru a dokumentuje snahu o vytvoření všestranného uměleckého díla.

Stavební historie Národního divadla je poznamenána tragickou událostí požáru v roce 1881, který zničil velkou část budovy jen několik týdnů po jejím slavnostním otevření. Následná obnova, vedená Josefem Schulzem, který navázal na koncepci Josefa Zítka, přinesla drobné úpravy v dispozici a výzdobě, ale zachovala původní architektonický charakter. V průběhu 20. století proběhly rozsáhlé rekonstrukce a modernizace technického vybavení, které respektovaly historickou hodnotu budovy. Důsledné restaurování vnější i vnitřní výzdoby se pak postaralo o zachování lesku a krásy Národního divadla pro budoucí generace. Dnes je budova nejen živoucím divadelním prostorem, ale i architektonickým monumentem, který vypovídá o složitých dějinách a kulturních aspiracích českého národa.