V Neklanově ulici, stísněn mezi majestátním Vyšehradem a Vltavou, stojí dům, který šeptá příběhy rozbité na úlomky jako zrcadlo po bouři. Říká se mu Kubistický, a kdo naslouchá pozorně, uslyší v jeho lomech a hranách ozvěny staré legendy. Bedřich Kovařovic, bohatý podnikatel, jenž si ho nechal vystavět, toužil po domě, který by nebyl jen obydlím, ale i zrcadlem jeho progresivního ducha. Architekt Chochol mu jej vystavěl, dům plný odvážných linií a nečekaných úhlů, dům, který vzdoroval konvencím. Ale v základech, kde kdysi stávala schwarzenberská cihelna, se ukrývalo něco víc než jen hlína a kámen – ozvěna dávného pohanského rituálu.

Podle pověsti, v dobách, kdy Vyšehradem vládla kněžna Libuše, stávala na místě cihelny svatyně bohyně Zimy, Morany. Kněžna, prozíravá a moudrá, ctila staré bohy, ale věřila v harmonii mezi nimi a novým křesťanským učením. Když ale stavba domu začala, staré síly se probudily. Dělníci si začali stěžovat na podivné zvuky a stíny, na nevolnost a pocity neklidu. Sám Kovařovic se v noci budil s pocitem, že ho někdo pozoruje, cítil chlad i v nejparnějších dnech. Šeptalo se, že Morana, rozzlobená znesvěcením svého místa, seslala na dům a jeho obyvatele kletbu.

Kletba se projevovala nenápadně, ale vytrvale. Podnikání Kovařovicovi začalo skomírat, v rodině se objevily hádky a nemoci. A dům, i přes veškerou svou krásu a modernost, působil chladně a nevlídně. Někteří tvrdili, že v jeho zdech slyšeli šepoty a nářky, viděli v odrazech oken bledou tvář bohyně Zimy. Mateřská školka, která v domě později sídlila, prý trpěla častými problémy s topením, a děti si stěžovaly na strašidelné sny.

Dnes, kdy dům opět čeká na svého majitele, se traduje, že kletbu lze zrušit. Je třeba, aby nový vlastník, s úctou k historii a s otevřeným srdcem, přinesl k základům domu obětinu – hrst sněhu, nasbíraného za úplňku na Vyšehradě. Jen tak prý Morana odpustí a dům se konečně zbaví svého temného tajemství, aby mohl opět zářit v plné kráse, jako zrcadlo, které konečně odráží pouze radost a štěstí. A možná, jen možná, uslyšíte v lomech a hranách kubistického domu smích, místo dávných nářků.

Kubistický dům pod Vyšehradem, elegantně se vypínající na nároží Rašínova nábřeží a Libušiny ulice, představuje jeden z nejvýraznějších a nejucelenějších příkladů českého kubismu v architektuře. Tato vila, dílo architekta Josefa Chochola z let 1912-1913, na první pohled zaujme radikálním geometrickým pojetím fasády. Charakteristické jsou lomené plochy, ostré hrany a krystalické motivy, které se promítají do všech architektonických detailů – od členění oken a balkonů až po řešení vstupních portálů a ostění. Chochol mistrně kombinuje tradiční stavební materiály, jako je omítka a kámen, s novátorským kubistickým tvaroslovím. Důmyslná hra světla a stínu na lomených plochách dodává fasádě dynamický a plastický výraz, který se mění v závislosti na denní době a úhlu pohledu. Budova, postavená na místě bývalé cihelny, tak demonstruje revoluční přístup k architektonickému designu, který se v tehdejší Praze nebál odvážně experimentovat.

Dispozice domu, původně zamýšlená jako rodinná vila stavebního podnikatele Bedřicha Kovařovice, je podřízena kubistickému principu. Vnitřní prostory jsou členěny do lomených úhlů a nepravidelných polygonů, které vytvářejí nečekané perspektivy a optické iluze. V průběhu času dům prošel několika proměnami. První rekonstrukce proběhla již v roce 1944, později zde sídlila mateřská školka a v 90. letech byla vila adaptována na kancelářské prostory. Tyto zásahy, ač nutné pro zachování funkčnosti budovy, se bohužel ne vždy obešly bez kompromisů v autenticitě původního kubistického interiéru. Nicméně vnější plášť budovy, chráněný jako kulturní památka od roku 1958, si i přes dílčí úpravy zachoval svou jedinečnou a nezaměnitelnou podobu, a nadále tak připomíná odvážný a inovativní duch české architektury počátku 20. století.