Staroměstské náměstí bylo v historii Prahy jevištěm mnoha veselých her, ale také svědkem událostí nesmírně tragických. Tou nejsmutnější z nich byla zajisté veřejná poprava sedmadvaceti odvážných mužů dne 21. června léta 1621. Tehdy na rynku vyrostlo vysoké černé lešení, aby na něm vyhasly životy těch, kdo se odvážili postavit habsburské moci. Krvavá podívaná skončila tichem, které přerušoval jen vír bubnů, a hlavy dvanácti z popravených byly pro výstrahu vyvěšeny v železných koších na ochozu Staroměstské mostecké věže. Těla dalších, jako byl slavný doktor Jan Jessenius, byla podle ukrutného rozsudku rozčtvrcena a vystavena u bran města.

Místa, kde se tato tragédie odehrála, byla později v dlažbě náměstí vyznačena velkými kameny, které dodnes připomínají, kde přesně stávalo popravní lešení. Staří Pražané z úcty k těmto mučedníkům po onom místě nikdy nechodili a s pokorou jej obcházeli. Teprve po deseti letech, když do Prahy nakrátko vtrhli Sasové, se příbuzným a přátelům podařilo hlavy popravených pánů z věže tajně sejmout. Za hlaholu zvonů byly ostatky v rakvi přeneseny do chrámu Týnského k poslednímu rozloučení. Avšak z obavy před budoucí pomstou katolíků bylo rozhodnuto, že hlavy budou téže noci v tajnosti odneseny a pohřbeny na skrytém místě.

Tímto místem se stal nedaleký chrám svatého Salvátora. Pod rouškou hluboké tmy byla otevřena hrobka pod kostelní dlažbou a schránky s lebkami v ní byly navždy uloženy. Ti, kdo tento úkol provedli, zachovali tajemství tak věrně, že dodnes nikdo s určitostí neví, kde přesně ostatky odpočívají. Traduje se však, že duchové těchto mučedníků u svatého Salvátora nenalezli úplný klid.

Každoročně, v noci na výročí popravy 21. června, duchové pánů vystupují ze své skryté hrobky. Společně kráčejí z kostela na rynek k onomu osudnému místu v dlažbě. Tam se k nim přidávají i ostatní, kteří s nimi tehdy podstoupili mučednickou smrt. Průvod poté tiše míří k jižnímu průčelí radnice. S napětím sledují staroměstský orloj – chloubu a svědomí Prahy. Pokud orloj jde správně a jeho rafie postupují přesně, věří duchové, že se českému národu daří dobře a v zemi vládne mír. Tehdy se pokojně vracejí do hrobky. Vidí-li však stroj pokažený, usuzují z toho příchod zlých časů a odcházejí se smutkem k Salvátoru, aby se tam modlili za svůj lid, dříve než znovu sestoupí do věčného spánku.