V tichu chodeb Strahovského kláštera se ukrývá příběh o vině a spravedlnosti přesahující hrob. Hrabě Lažanský, muž, kterého do konce života pronásledovalo svědomí za krev prolitou v bitvě na Bílé Hoře, nechal své tělo uložit na prostém a nedůstojném místě pod chodbou do sakristie. Chtěl tak v pokoře smýt svůj hřích. Jeho nenápadný hrob se však stal osudným v roce 1648, kdy se do Prahy vřítila švédská vojska lačnící po kořisti. Vojáci nevážili si svatosti místa a začali drancovat i klášterní hrobky ve sněhu po zlatě a cennostech.

Jeden z útočníků objevil i zapomenutý kámen hraběte Lažanského. Když se mu podařilo víko odsunout, stalo se něco, co rozum nebere. Těžký kámen se náhle sesunul a uvěznil vojáka v těsné blízkosti mrtvého šlechtice. Pověst vypráví, že kosti hraběte, poháněné nadlidskou silou a odporem k vetřelci, ožily. Kostnate hnáty se ovinuly kolem krku vyděšeného Švéda a nepovolily, dokud z něj nevyprchal poslední dech života.

Od té doby prý v klášterních chodbách není klidu. Duch švédského rejtara, nyní už navždy odsouzený k bloudění na místě svého posledního hříchu, se zjevuje za hlubokých nocí. Chytá se za svůj přízračný krk, jako by stále cítil tlak kostlivcových prstů, a marně hledá cestu ven z míst, kde se chtěl obohatit na úkor mrtvých. Hrabě Lažanský tak i po smrti dokázal ochránit klášter, který miloval, mnohem lépe než za svého pozemského života.