V šeru baziliky svatého Jiří na Pražském hradě leží socha, která svou syrovostí mrazí každého poutníka. Je to Brigita – tělo mladé ženy zachycené v pokročilém stádiu rozkladu, s propadlými tvářemi a hadem vylézajícím z břicha. Ačkoliv oficiálně jde o barokní alegorii Marnosti (Vanitas), lidová tradice k ní pojí dojemný a krutý příběh o lásce a žárlivosti. Brigita byla chudá, ale překrásná dívka z Malé Strany, do které se zamiloval italský kameník pracující na Hradě. Jejich štěstí se zdálo být zpečetěno, dokud mladík nebyl nucen odjet za zakázkou na venkov.

Živila ho však chorobná podezíravost a strach z nevěry. Když se po čase vrátil, zlá sousedka, která Brigitě záviděla její krásu, mu do uší našeptala lži o dívčině nevěrnosti. Prchlivý sochař, oslepen hněvem, uvěřil každému slovu. Pozval nic netušící Brigitu na večerní schůzku do divokého Jeleního příkopu, kde ji v záchvatu žárlivosti připravil o život a její tělo tajně zakopal pod vrstvou hlíny a listí. Tělo bylo nalezeno až poté, co zmizení dívky nahlásila její matka, a podezření okamžitě padlo na italského milence.

Když byl vrah přiveden ke své oběti, která už vlivem času ztratila svou krásnou tvář, zhroutil se a k činu se doznal. Před svou popravou si vyprosil poslední odklad: chtěl vytesat sochu podle podoby, v jaké svou milou naposledy viděl, aby tak navždy svědčila o jeho hrozném činu. Závěr legendy vypráví, že sochař do kamene vložil veškerou svou bolest i pokání. Dílo bylo tak dokonalé, že mu panovník udělil milost, on však už do konce života nenašel klid a hlady se utrápil vedle své kamenné milenky, která dodnes v bazilice připomíná, jak snadno může nenávist zahubit to nejdražší.