Na věži katedrály svatého Víta odpočívá největší z pražských zvonů – majestátní Zikmund. Jeho hlas je slyšet jen při nejvzácnějších příležitostech, ale jeho srdce bije v rytmu s osudem celého národa. Říká se, že kdykoliv české zemi hrozí velké neštěstí, srdce zvonu pukne. Tak se stalo i před ničivou povodní v roce 2002, jako by Zikmund chtěl varovat Pražany před blížící se zkázou.

Samotné zavěšení tohoto kolosu v roce 1549 bylo provázeno zázrakem. Zvon byl tak těžký, že se ho nedařilo vyzdvihnout do věže a každý lano, které k tomu bylo použito, s praskotem povolilo. Beznaděj se šířila Prahou, dokud se k činu neodhodlala dcera krále Ferdinanda I. Habsburského. Spolu s dalšími pražskými děvčaty se rozhodla pro oběť nejvyšší – všechna si ostříhala své dlouhé, pěstěné copy.

Z těchto tisíců pramínků dívčích vlasů upletly pevný a pružný provaz, který svou silou předčil i ty nejhrubší konopné provazy. Když se pak zapřáhly stovky rukou, kolos se dal konečně do pohybu a provaz z vlasů ho bezpečně vynesl až pod klenbu věže. Od té doby se věří, že Zikmundův hlas v sobě nese něhu i sílu všech těch dívek, které své kráse daly sbohem, aby jejich město mohlo mít svůj nejkrásnější hlas. Je to zvon, který je s Prahou spojen nejen kovem, ale i samotnou krví a vlasy jejích dcer.