Černínský palác na Hradčanech, jedna z nejmonumentálnějších staveb Prahy, v sobě ukrývá stíny pýchy i rodového tajemství. Vypráví se, že když byl palác v roce 1723 dokončen, hrabě Černín náhle zemřel a jeho vdova odmítla staviteli zaplatit, neboť chyběla písemná smlouva. Zoufalý stavitel, který do díla vložil všechen svůj majetek, požádal o pomoc svého bratra, svobodného zednáře. Ten v hluboké noci vyvolal ducha mrtvého hraběte. Přízrak se bez jediného slova chopil dlužního úpisu a svou sálající rukou do něj vypálil nesmazatelný otisk své dlaně. Když hraběnka ráno spatřila onen děsivý důkaz z onoho světa, v hrůze okamžitě vyplatila každou zlatku.

O mnoho let později však palácem zněla jiná, neméně děsivá legenda. Žila zde hraběnka tak marnivá a bezcitná, že v době nejkrutějšího hladomoru, kdy lidé v uličkách Hradčan umírali hlady, si nechala k tanci zhotovit střevíce z čerstvého chleba. Její pýcha neunikla pozornosti pekelných mocností. Přímo uprostřed tanečního reje vlétlo do sálu devět čertů, hraběnku roztrhali na kusy a její duši odnesli rovnou do pekel, pravděpodobně onou branou, která se kdysi otevřela pro zlou Drahomíru. Za nocí se pak v paláci zjevuje přízrak pyšné šlechtičny, která s pláčem hledí na své nohy – její chlebové střevíce totiž neustále hoří modrým, studeným plamenem jako věčná připomínka hříchu proti bližnímu.