Nejstarší kamenný most přes rozbouřenou Vltavu, zvaný Juditin, se potýkal s častou nesmlouvavostí ničivé říční síly. Když jednou Vltava utrhla dvanáct jeho těžkých a po staletí dlážděných roštových pilířů a zdevastovala celou okolní zástavbu, museli tehdejší vladykové nechat vystavět dílo bytelnější a nezničitelnější. K tomuto odvážnému mravenčímu projektu si povolali z vlašských zemí do staroměstských břehů mlčenlivého, ale mimořádně nadaného mistra stavitele, jež na líc a tělesnou masku nechal tryskavě zarůst tvář ohromně rozlehlým hrubým a neprůhledným vousem. Tomuto přicestovalému starému umělci lidé se smíchem neřekli nikdy jinak než Bradáč. Pro stavbu používal mistrovsky spletitou techniku z opracovaných rudých hořických kvádrů a malty prolévané vínem i těžkým mlékem k odolnosti, která mu dodnes udržuje neklesající respekt.

Bylo dávným právem každého výjimečného a vrchního stavitele vytesat na konci úspěšně odvedeného úkolu svůj nehybný portrét na některé ze styčných bodů stavby jako autorský podpis pro prach věčnosti. Bradáč proto vlastnoručně a s velkou řemeslnou nadsázkou poctivou opukou a štětcem s barevnými laky vytesal svůj hrubý chmurný portrét přímo do čelního pískovcového mostního pilíře u pobřeží. Když po staletích nemilosrdná hrozba vody vyhlodala kus základu, vzali zruční pražští zedníci Bradáčův uhrančivý obličejový reliéf a zasunuli do břehu pobřežní kamenné zdi nového Karlova mostu nad Křižovnické náměstí tak prozřetelně a účelně, aby navždy varoval všechno zbědované i ohrožené lidské hemžení pod břehem před jarními ničivými rozmary živlu.

Tvář Kamenného stavitele tak na plné čáře propůjčila místním trhovcům a městským obyčejným lidem jakýsi ryk nezvykle jasného proroctví před povodní. Nikdo do tehdejších dob neměl lepší měřidlo obav z narůstající přívalové vodní smršti. Jakmile totiž tmavý, zpěněný vodní rmut lačně dočáhl bradasce jen na spodní okraj vlajících pískovcových vousů, obyvatelům přilehlých staroměstských domků naskakovala při pohledu děsivá husí kůže a rychle odvlékali do kožených uzlů do bezpečí veškeré cennosti z příbytků a sušíren od sklepení až po mezipatra. Nikdo si už z pamětníka Bradáče úsměšky nedělal. Stal se chlapskou mřížkou přežití a hraničním úhlem celého břehu.

Tou nejpanikovitější fází ale bylo, pakliže hladina utonula i za kamenné rty. Rozlití křižovnických pískovaných průchodů pošepmou bralo nohy na ramena všemi obyvatelé domů křižáček a tehdy prozíravá pražská chudina s trnovou lucernou chodívala napříč křižování podél Vltavy a varovně volala do černých ulic rozbředlý a jasný poplach pro budoucí generace lodníků. Lidé dokonce zaplavili plavidly samotné trhy a dlaždice plné pískovců Staroměstského náměstí za hradu po kolena na lodičky, čímž tvář Bradáčova kázala nezměnitelný povel: „Utíkejte pražští vzhůru do svahů, neb voda už smyje naprosto vše i s lidskou hloupostí.“ Od té doby starou plastiku Bradáče chrání povšimnutí obyvatel před každou ukrutnou silou řeky.