Starobylé pražské legendy šeptají příběhy o duších, které ani po odchodu z tohoto světa nenacházejí klid, neboť je tíží břemeno jejich pozemských skutků. Mezi nimi vyniká vyprávění o jistém zámožném, avšak neobyčejně chamtivém mlynáři, jehož zneklidněný duch prý dodnes bloudí ulicemi města.

Tento muž, jenž kdysi obýval malebnou Prahu, si za svého života nashromáždil značné jmění. Jeho pověst však nebyla spjata se štědrostí; naopak, byl proslulý svou bezmeznou lakotou a hlubokou nedůvěrou ke všem. Každou minci, každý cenný předmět, ukrýval s pedantskou pečlivostí a tajemství jejich úkrytu si žárlivě střežil, nikdy ho nikomu nesvěřil. Pověst praví, že svůj nesmírný poklad zakopal kdesi na břehu majestátní Vltavy. Avšak když nadešel jeho poslední den, odnesl si toto tajemství s sebou do chladného hrobu. Nikdo z pozůstalých netušil, kde se jeho bohatství skrývá, a veškeré pokusy o jeho nalezení byly marné.

Netrvalo dlouho a Prahou se začaly šířit podivné, znepokojující historky. Lidé vyprávěli, že za temných nocí spatřují tajemný černý kočár. Ten prý projíždí starými uličkami, míjí Poštovskou ulici, Vyšehrad a Jircháře, než se vydá směrem k vltavskému břehu. A uvnitř tohoto přízračného povozu má sedět nikdo jiný než duch samotného mlynáře. Je prý odsouzen k věčnému opakování své poslední cesty – cesty k jeho ukrytému pokladu. Teprve až se najde někdo, kdo jeho jmění objeví a použije ho pro dobrý a bohulibý účel, teprve pak může mlynářova duše konečně spočinout v pokoji.

Do té doby se však přízračný černý kočár čas od času zjevuje v noční Praze, slouží jako mrazivé varování, že chamtivost a lakota mohou pronásledovat člověka i dlouho po jeho smrti.