V místech, kde se kdysi na řece Vltavě tyčily starobylé Šítkovské mlýny, se po generace šeptala tajuplná pověst o vodním duchovi, kterého místní znali jako hastrmana. Vltava zde skrývala zrádné proudy a hlubiny, a proto se věřilo, že právě v těchto nebezpečných vodách sídlí vodník ve svém podvodním království.

Legenda vypráví, že tento vodní pán obýval říční hlubiny nedaleko mlýnů, a to nikoli sám, nýbrž po boku svých vodnických potomků. Často ho prý bylo možné spatřit, jak tiše sedí na břehu či na kamenech vystupujících z vody, s očima upřenýma na plynoucí proud a na plavidla, která se líně sunula po hladině.

Když se však stalo, že někdo nešťastnou náhodou sklouzl do vln Vltavy nebo se začal topit, věřilo se, že jeho osud spočívá zcela v rukou hastrmana. V takových chvílích prý vodník neváhal a ponořil se do řeky, a teprve podle jeho reakce se dalo poznat, jaký konec nešťastníka čeká. Jestliže se z hlubin ozval zlověstný vodníkův smích, bylo to znamení nejhorší – tonoucího již nebylo možné vytrhnout ze spárů smrti. Pokud se však smích neozval, lidé chovali naději, že se tonoucího podaří z ledových vod Vltavy zachránit a vrátit ho zpět mezi živé.

Tato prastará pověst o hastrmanovi u Šítkovských mlýnů sloužila nejen k vysvětlení nevysvětlitelného nebezpečí řeky, ale především jako naléhavé varování před zrádností vod v místech, kde kdysi tepal život starých pražských mlýnů.