Za dávných časů, kdy na českém trůnu seděl král Jan Lucemburský, rytíř král, který miloval cesty a turnaje více než klidné vládnutí, byla Praha městem plným života, řemesel a tajemství. Úzké uličky Starého Města se vinuly jako spletité střevo, dlážděné kameny, které pamatovaly kroky generací. Mezi nimi se rozkládala i Platnéřská ulice, kde se ozývalo cinkání kladiv, jak zruční platnéři kovali a leštili brnění pro pány i prosté vojáky. Vůně rozpáleného kovu, kůže a potu se mísila s pachem koření a vlhkosti, který stoupal z Vltavy.
V jednom z domů této ulice žil zbrojíř, mistr svého řemesla, a měl dceru, krásnou jako jarní květ. Její vlasy byly barvy zralého obilí a oči měla modré jako letní obloha. Mnohý mládenec po ní toužil, ale ona si srdce střežila. Jednoho dne se však ve městě objevil černý rytíř, žoldák z cizích krajů, jehož jméno nikdo neznal a jehož pohled byl temný jako noc. Jeho brnění bylo vždy bez poskvrny, ale jeho duše se zdála být plná stínů. Spatřil krásnou zbrojířovu dceru, jak stojí ve dveřích otcovy dílny, a okamžitě se do ní zamiloval vášnivou, až chorobnou láskou.
Rytíř ji začal pronásledovat, chodil kolem jejího domu, vyhledával ji na tržišti, skládal jí plané sliby a drahé dary. Dívka však jeho dvoření odmítala. Možná se bála jeho divoké povahy, možná prostě necítila nic než chlad. Její odmítnutí však rytíře jen více rozpalovalo. Jednoho večera, když se setmělo a lampy vrhaly dlouhé stíny do křivolaké Platnéřské ulice, rytíř dívku opět zastihl. Naléhal na ni, prosil, vyhrožoval. Dívka však zůstala neoblomná. V návalu nepochopitelného vzteku, s očima planoucíma zlobou a ponížením, vytáhl rytíř dýku a vrazil jí ji přímo do srdce.
Dívka se zhroutila na studené dlažební kostky, krev se rozlévala jako tmavá skvrna na šedém kameni. Umírajícíma očima pohlédla na rytíře, a z jejích rtů, bledých jako sníh, se vydrala slova kletby, mocné a strašlivé: „Proklet buď, vrahu! Ať se tvé tělo promění ve skálu, ať stojíš tady třeba tisíc let, dokud se ti nedostane odpuštění od čisté panny!“ Sotva dořekla tato slova, její dech se zastavil. A v tom samém okamžiku se stalo něco neuvěřitelného. Rytíř, stojící nad jejím mrtvým tělem, začal tuhnout. Jeho svaly zkaměněly, jeho kůže se proměnila v kámen, zbroj splynula s jeho tělem v jeden nedobytný celek. Ještě před chvílí živý, teď stál jako socha, s výrazem věčného utrpení a hrůzy vytesaným do kamenné tváře.
Lidé, kteří přispěchali na místo činu, nalezli mrtvou dívku a zkamenělého rytíře. Zbrojířova dcera byla pohřbena na hřbitově u svatého Linharta, a kamenná socha rytíře byla umístěna na fasádu domu, kde se tragédie odehrála, jako domovní znamení a věčná připomínka strašlivého činu. Dům byl od té doby znám jako „U Železného muže“, a pověst o něm se šířila Prahou jako lesní požár.
Lidé šeptali, že rytířův duch neměl pokoje. Každých sto let, přesně v den a hodinu vraždy, se kamenná socha oživovala. Rytířovy kamenné oči se otevřely, jeho kamenné ruce se pohnuly, a on se vydával do ulic, aby hledal vysvobození. Vědělo se, že ho může vysvobodit pouze čistá a neposkvrněná panna, jejíž upřímná modlitba a odpuštění by mu přinesly věčný klid a zrušily strašlivou kletbu.
Století plynula. Králové přicházeli a odcházeli, války pustošily zemi a mír ji znovu uzdravoval. Platnéřská ulice se měnila, ale dům U Železného muže stál dál, s kamennou postavou rytíře, která trpělivě čekala na své vysvobození. Mnohokrát se rytíř v den své kletby oživil, prošel se temnými ulicemi Prahy, ale nikdy nenalezl tu pravou duši, která by ho zbavila jeho břemene. A tak se vždy s úsvitem znovu proměnil v kámen, s nadějí, že příští století bude šťastnější.
Po mnoha, mnoha letech se do domu U Železného muže nastěhovala vdova se svou jedinou dcerou. Dívka byla stejně nevinná a čistá jako ranní rosa, s dobrým srdcem a upřímnou vírou. Jedné noci, právě v den, kdy se naplnilo další století od rytířovy kletby, se dívce zjevil. Nebyl to kamenný rytíř z fasády, nýbrž průsvitný přízrak, bledý a trýzněný, s očima plnýma bolesti a touhy po spáse. Dívka se sice lekla, ale jeho smutný pohled ji dojal.
Rytíř promluvil hlasem, který zněl jako šepot větru v pusté krajině. Vyprávěl jí svůj trýznivý příběh, o své lásce, vzteku a strašlivé kletbě. Požádal ji, aby ho druhý den v poledne, přesně v hodinu, kdy před lety probodl nevinnou dívku, vysvobodila modlitbou a upřímným odpuštěním. „Jen ty, čistá duše, mě můžeš zbavit mého věčného trápení,“ řekl. Ale varoval ji, aby o tom nikomu neříkala, neboť jakákoli pochybnost či prozrazení by zmařily jeho poslední naději.
Dívka, ač statečná, byla přece jen mladá a plná obav. Tížilo ji tajemství tak velké a strašné. Ze strachu, že by mohla něco pokazit, a s touhou po radě, se svěřila své matce. Matka, sice chápající dceřinu touhu pomoci, měla však obavy z takového nadpřirozeného setkání a rozhodla se dceru doprovodit.
Následující den, když slunce dosáhlo nejvyššího bodu a polední zvony začaly odbíjet, se rytířova socha na domě opět oživila. S nadějí, která se v jeho kamenných očích zračila po staletích utrpení, sestoupil z fasády. Spatřil dívku, která stála před domem, připravená k modlitbě a odpuštění. Ale vedle ní, jako stín, stála i její matka.
V tom okamžiku se rytířův výraz změnil z naděje v zoufalství. Jeho kamenná hruď se zachvěla. Pochopil, že tajemství bylo prozrazeno, a s ním i jeho poslední šance na vysvobození. S hlubokým, bolestným zasténáním, které se rozlehlo Platnéřskou ulicí, vykřikl: „Zase sto let!“ A dříve než se k němu kdokoli mohl přiblížit, jeho tělo znovu ztuhlo, proměnilo se v neživý kámen. Naděje na vysvobození zhasla na další století.
A tak socha Železného muže stála na domě v Platnéřské ulici po dlouhá léta, dokud nebyl původní dům na počátku dvacátého století zbořen při asanaci. Dnes je původní socha uložena v Muzeu hlavního města Prahy, kde tiše vypráví svůj příběh. Přesto však pověst nezmizela. Na rohu Platnéřské ulice a Mariánského náměstí stojí novodobá socha Železného muže od sochaře Ladislava Šalouna, připomínající tuto tragickou událost a věčné čekání na odpuštění. A kdo ví, třeba se v temných nocích, když Prahou vane studený vítr, ozve z Mariánského náměstí tiché zasténání, připomínající, že rytířův duch stále hledá svůj klid.