V dávných dobách, kdy pražské uličky byly ještě užší a temnější a v podvečer je osvětlovaly jen skromné lucerny, stávala v srdci města jedna starobylá kolej. Její kamenné zdi pamatovaly staletí studentského života, plného učenosti, ale i bujarosti a občas i nekalých kousků. Studenti, většinou z urozených rodin, zde trávili svá léta, ponořeni do knih i do vína, a jejich pověst se nesla celou Prahou. V té koleji, již léta, sloužil prostý vrátný. Byl to muž středního věku, s tváří zbrázděnou vráskami, leč dobrotivýma očima, který znal každý kámen ve dvoře i každou skulinku v kamenném zdivu. Jeho jméno se již dávno zapomnělo, ale jeho osud se vryl do paměti starých Pražanů jako temná pověst.

Vrátný měl na starosti klíče, brány a pořádek, což bylo v domě plném mladých, často rozpustilých mužů, úkolem nelehkým. Každý večer obcházel koleje, zamykal brány a dohlížel, aby se nikdo zvenčí nedostal dovnitř a nikdo zevnitř ven po zavírací hodině. Byla to rutina, kterou vykonával s pečlivostí sobě vlastní, a přestože si na studenty občas postěžoval, měl je svým způsobem rád.

Jedné pozdní, chladné noci, kdy se z Vltavy zvedala hustá mlha a obalovala město do tichého závoje, slyšel vrátný, jak kdosi klepe na jeho dveře. Byla to doba, kdy už všichni spali, nebo alespoň měli spát. Otevřel a spatřil před sebou několik studentů. Jejich tváře byly ve světle svíčky, kterou si přinesli, nezvykle vážné, ba ponuré. Jeden z nich, ten nejstarší a nejráznější, promluvil tichým, ale naléhavým hlasem: „Pane vrátný, pojďte s námi, prosím. Je třeba naléhavě pomoci ve sklepě. Něco se tam stalo, a potřebujeme vaše silné ruce.“

Vrátný, ač unavený a s neblahou předtuchou, neboť studenti si do sklepení obvykle chodili jen pro víno, se zdráhal jen chvíli. Vždyť to byla jeho povinnost pomáhat. Vzal si svou lucernu, jejíž mihotavé světlo jen stěží prolamovalo temnotu chodeb, a vydal se za studenty. Ti ho vedli úzkými, vlhkými chodbami, které se klikatily hluboko pod zemí, kde se vzduch stával těžkým a studeným. Zdi byly pokryté plísní a pachem zatuchliny a tmy, a z každého koutu jako by sálala dávná tajemství. Vrátný cítil, jak mu po zádech přebíhá mráz, ale přičítal to jen chladu kamenného sklepení.

Když došli do jedné z nejhlubších a nejtemnějších chodeb, studenti se náhle zastavili. Vrátný se nestačil ani zeptat, co se děje, když se na něj vrhli. Jeho srdce se stáhlo strachem. Než se stačil bránit, silné mladé ruce ho přemohly. Cítil, jak mu pevně svazují ruce za zády, a do úst mu je strčen hrubý roubík, který mu znemožnil jakýkkoli výkřik. Studenti ho hrubě popadli a začali ho násilím strkat kupředu, hlouběji do temnoty. Jeho lucerna upadla a rozbila se o kamennou podlahu, zhasla a pohltila je naprostá tma, kterou jen občas proťalo slabé světlo z jiné svíčky, kterou nesl jeden ze studentů.

Vrátný, ochromený hrůzou a zmatkem, si nedokázal vysvětlit tento krutý žert, neboť to považoval za nějakou nepochopitelnou studentkou zábavu. Ale v hloubi duše cítil, že tohle není obyčejná lumpárna. Tísnila ho předtucha něčeho mnohem horšího. Byl vláčen po nerovné zemi, klopýtal a padal, ale studenti ho bez soucitu zvedali a postrkovali dál. Konečně se ocitli ve velkém, prostorném sklepení, kde bylo o něco více světla.

A tam, v tom kamenném sále, spatřil vrátný scénu, která mu navždy změnila krev v žilách v led. Všichni žáci koleje, snad jich bylo na padesát, stáli v kruhu kolem středu místnosti. Jejich tváře byly bledé, jejich oči upřené na jedno místo. Uprostřed kruhu stál masivní dřevěný špalek, zčernalý stářím a snad i krví. A do něj, hrozivě a nezvratně, byla zaseknuta velká, těžká sekera, jejíž ostří se lesklo v mihotavém světle svící.

Vrátný s hrůzou pochopil. Tohle nebyl žert. Studenti se na něj dívali s podivnou, chladnou vážností, v jejich očích nebylo ani stopy po obvyklé veselosti. Stáli v tichosti, jako by byli součástí nějakého strašlivého rituálu. V tu chvíli si uvědomil, že ti, kterým sloužil a na které dohlížel, ho přivedli na místo jeho vlastní popravy.