Bývalo to v dobách dávných, kdy ještě pražské předměstí Žižkov nebylo hustě osídleno a na jeho úpatí, tam, kde se dnes rozprostírají Riegrovy sady, začínaly se zvedat první honosnější stavby. Mezi nimi, u dolního cípu těchto budoucích sadů, vyrůstal z úrodné země nádherný letohrádek, jehož zdi slibovaly útočiště před městským ruchem a jeho zahrady lákaly k odpočinku. Kolem stavby se neustále ozýval cinkot kladiv, vrzání kladek a hlasy dělníků, kteří s úctou naslouchali pokynům mladého stavitele.

Byl to muž plný elánu a ctižádosti, jehož mysl byla stejně bystrá jako jeho oči. Vědělo se o něm, že má před sebou skvělou budoucnost. Mezi mnoha zedníky, kteří pod jeho vedením pracovali, vynikal jeden mistr zednický, muž poctivý a pracovitý, jenž měl jedinou, ale o to vzácnější radost – svou dceru Terezku. Terezka byla dívka jako květ, s očima barvy pomněnek a úsměvem, který dokázal rozzářit i ten nejšedivější den. Často nosila otci na stavbu oběd, a tak se stalo, že její krása nezůstala bez povšimnutí mladého stavitele.

Stavitel, zprvu okouzlený její prostou krásou a laskavostí, začal ji vyhledávat, promlouvat s ní a postupně se mezi nimi rodila láska. Mladý stavitel sliboval Terezce hory doly, a především sňatek, jakmile bude letohrádek dokončen. Bylo to pro ni jako splněný sen. On, urozený a vzdělaný, ona, dcera prostého zedníka. Věřila každému jeho slovu, každému pohledu. Jednoho chladného podzimního dne, kdy se nad Prahou vznášela mlha z Vltavy, jí daroval hedvábný šátek, jemný a barevný jako motýlí křídla. „Až bude letohrádek stát v plné kráse,“ šeptal jí, „budeš jeho paní a tento šátek ti bude připomínat mou věčnou lásku.“ Terezka si šátek s láskou přitiskla na hruď a její srdce plesalo štěstím.

Dny plynuly, zdi letohrádku se zvedaly výš a výš, střechy se pokrývaly taškami a uvnitř se začínaly objevovat honosné sály. S každým dalším dokončeným kusem stavby však láska mladého stavitele k Terezce chladla. Jeho ambice rostly s každým novým úspěchem a Terezka, dcera prostého zedníka, se mu najednou zdála být překážkou na cestě k vyšší společnosti. Její laskavost a oddanost se mu jevily jako pouta, která ho svazují.

Když se blížil den kolaudace a poslední cihla byla položena, stavitelovo srdce ztvrdlo jako kámen. Potřeboval se Terezky zbavit, a to navždy. Vymyslel si lest. Jednoho večera, kdy už se nad Prahou rozprostírala tma a většina dělníků odešla domů, poprosil Terezku, aby s ním šla do sklepa letohrádku. Prý tam potřebuje něco ukázat, něco důležitého pro jejich společnou budoucnost. Terezka, plná naděje a důvěry, ho poslušně následovala do temných útrob novostavby, kde se ještě mísila vůně vápna s chladem země.

V hlubokém, vlhkém sklepě, kde tma pohlcovala i poslední zbytky denního světla, se stavitelův úsměv změnil v chladnou masku. Bez jediného slova soucitu, bez jediného zaváhání, vzal hedvábný šátek, který jí kdysi daroval jako symbol lásky, a uškrtil ji. Terezka se ani nestačila bránit, jen její oči se naplnily nevěřícím zděšením, než navždy zhasly. Její tělo, ještě před chvílí plné života a lásky, kleslo k zemi. Stavitel pak s chladnokrevností sobě vlastní vykopal hrob přímo tam, v zemi sklepa, a tělo nešťastné dívky do něj uložil. Pečlivě zahladil stopy, aby nikdo nikdy neobjevil jeho strašlivý čin.

Otec Terezky ji marně hledal. Chodil po Praze, vyptával se na každém kroku, prohledával každou uličku, každý kout staveniště, ale Terezka zmizela beze stopy, jako by ji země pohltila. Jeho srdce se svíjelo žalem, ale odpovědi se nikdy nedočkal. Stavitel mezitím pokračoval ve svém životě, stoupal po společenském žebříčku, ale říkalo se, že jeho oči nikdy nezískaly zpět svůj dřívější jas a že v nich navždy sídlil stín.

Příběh o nešťastné Terezce však nezmizel. Přestože její tělo spočívalo v zapomenutém hrobě, její duch se vznášel nad letohrádkem. V zahradě, která se časem rozrostla do úchvatné krásy, se objevila kamenná socha ženy. Byla to socha krásná, ale její tvář nesla stopy hlubokého smutku a touhy. Lidé si začali šeptat, že je to socha nešťastné Terezky, věčné připomínky marné lásky a zrady. Dokonce se proslýchalo, že v soše je ukryt list s přiznáním, snad od stavitele, který se na sklonku života k činu doznal, či od někoho, kdo o něm věděl. Mnozí zvědavci se pokoušeli sochu rozbít v naději, že najdou pravdu, ale nic v ní nenašli. Jen kámen a prázdno, stejně jako v srdci zrazeného otce.

Přestože tajemství zůstalo nevyřčeno, památka Terezky přežila věky. Velká a krásná vila, která z onoho letohrádku nakonec vznikla a dodnes vévodí dolnímu žižkovskému cípu Riegrových sadů, byla nakonec pojmenována „Tereza“. Jako by se tímto jménem chtělo odčinit dávné bezpráví, jako by se chtělo dát dívce, jíž bylo ukradeno vše, alespoň věčné místo v názvu domu, který se jí stal osudným. A v zahradě, skryta mezi stromy a keři, dodnes stojí ona kamenná socha ženy, o níž se věří, že je to socha nešťastné Terezky, tiché svědkyně dávného zločinu a symbol marné lásky, která se vryla do kamene i do paměti Prahy.