V dobách, kdy pražské uličky dýchaly barokní nádherou i stínem prastarých pověr, a kdy zvonění kostelních zvonů určovalo rytmus života i smrti, žil a působil v našem království muž vysokého postavení – Jan Václav Vratislav z Mitrovic. Byl to kancléř nejvyšší, císařský diplomat, jehož jméno se skvělo v nejvyšších kruzích Vídně i Prahy. Měl moc, bohatství a vážnost, jakou si jen málokdo mohl přát. Jeho dny plynuly ve víru státnických povinností a lesku dvorského života, až do osudného roku tisíc sedm set dvanáctého.

Tehdy, ve Vídni, jej náhle skosila nemoc. Znenadání, bez dlouhého trápení, jeho životní jiskra zhasla. Lékaři, byť ti nejlepší, jen pokrčili rameny nad jeho bezvládným tělem. Smrt přišla rychle a zdála se být neúprosná. Město pohltil smutek, neboť odešel muž výjimečných schopností. Podle jeho přání, a s ohledem na jeho význam, bylo rozhodnuto, že jeho ostatky budou převezeny do milované Prahy, do rodinné hrobky v majestátním chrámu svatého Jakuba Většího na Starém Městě.

Dlouhý průvod s vozem taženým černými koňmi se plížil krajinou, až konečně dorazil k pražským branám. Atmosféra v den pohřbu byla těžká a ponurá. Šedivé podzimní nebe se klenulo nad kamennými štíty domů, a jen vítr si pohrával s černými smutečními prapory, které visely z oken. V kostele svatého Jakuba, jehož vysoké klenby pohlcovaly světlo, se shromáždilo panstvo, duchovenstvo i prostý lid, aby vzdali poslední poctu. Vzduch byl prosycen těžkou vůní kadidla a vosku hořících svící. Smuteční hudba se rozléhala mohutným prostorem, stoupala vzhůru k vysokým oknům a ztrácela se v tichu. Kněží odříkávali latinské modlitby, jejich hlasy se ozývaly ozvěnou od chladných sloupů. Těžká dubová rakev, zdobená zlatými erby a sametem, byla pomalu spuštěna do rodinné hrobky pod dlažbou, ukrytou v jedné z postranních kaplí. Poslední modlitby dozněly, hrobka byla zapečetěna a tiše, s pocitem vykonané povinnosti, se lidé rozešli do svých domovů. Nad Mitrovicem se zavřela zem, a zdálo se, že s ním odešlo i ticho.

Jenže ticho netrvalo dlouho. Kostelník, starý Matěj, muž s vrásčitou tváří a očima unavenýma od věčného úklidu prachu a vosku, si brzy všiml něčeho podivného. Zprvu to byly jen nepatrné zvuky, sotva postřehnutelné – jakoby lehké škrábání, tiché klepání, které se občas ozvalo z míst, kde ležela Mitrovicova hrobka. Matěj si to zprvu vykládal jako práci krys, které se v kostelních zdech vždycky uhnízdily, nebo jako sedání starého zdiva. Kostel svatého Jakuba byl starý a věčně něco v něm praskalo a šeptalo. Ale zvuky se stávaly častějšími a naléhavějšími. Z lehkého škrábání se stalo zřetelné drásání, z tichého klepání hlasité bouchání. A pak, v tichu pozdních večerů, když v kostele zbyl už jen Matěj a stíny hrající si po klenbách, zaslechl i tlumené nářky. Nářky, které zněly tak lidsky, tak zoufale, až mu mrazilo v zádech.

Matěj byl prostý muž, plný zbožné úcty k mrtvým i živým, ale také plný strachu z neznámého. Představa, že by se v hrobce odehrávalo něco nepřirozeného, jej děsila k smrti. Pokusil se zvuky ignorovat, přisuzoval je své bujné fantazii, starému věku a samotě. Nikomu o tom neřekl. Kdo by mu uvěřil? Že se z hrobky nejvyššího kancléře ozývají zvuky? Vysmáli by se mu, nebo by ho poslali k faráři na zpověď, aby se zbavil hříšných myšlenek. A tak Matěj dál chodil kostelem s klíčem v ruce, ale jeho srdce bylo těžké a každým dnem se plnilo rostoucí úzkostí. Zvuky se ozývaly dál, střídavě silnější a slabší, ale nikdy zcela nepřestaly. Byly jako tiché výčitky, jako němý křik, který nikdo neslyšel.

Čtyři roky uplynuly od oné chmurné pohřební ceremonie. Čtyři roky, během nichž se nad Prahou vystřídaly slunečné jaro, horké léto, barevný podzim i mrazivá zima. Život šel dál. Na památku významného kancléře a diplomata se rozhodlo, že mu bude v kostele svatého Jakuba postaven pompézní náhrobek, hodný jeho postavení a odkazu. Práce na náhrobku vyžadovaly přístup k hrobce, aby bylo možné správně umístit základ pro monumentální dílo.

Když dělníci a kameníci za asistence faráře a Matěje kostelníka konečně odvalili těžkou kamennou desku, která zakrývala vstup do Mitrovicovy hrobky, z útrob podzemí se vyvalil těžký, zatuchlý vzduch. Matěj ztuhl hrůzou. Věděl, co přijde. Světlo luceren a pochodní proniklo do temnoty a odhalilo strašlivou podívanou. Dělníci zalapali po dechu, někteří vykřikli zděšením.

Těžké víko rakve, která byla kdysi spuštěna do hrobky, leželo odhozené stranou, povalené s takovou silou, až se zdálo nemožné, že by to dokázala lidská ruka. A tam, v rohu krypty, opřen o vlhkou kamennou zeď, s nohama nataženýma dopředu, seděl nebožtík. Nebožtík, který kdysi býval vznešeným Janem Václavem Vratislavem z Mitrovic. Jeho tvář byla zkřivená v němé hrůze, prázdné oční důlky zíraly do prázdna a na kostnatých prstech byly vidět stopy krve a zdrsnělé kůže, jako by se zoufale snažil škrábat na kamennou zeď, na víko rakve, na cokoli, co by mu mohlo přinést svobodu.

Byl pohřben zaživa. V té tmě a tichu, obklopen chladnými kameny, se probudil ze svého stavu, který byl mylně považován za smrt. Slyšel, jak se nad ním zavírá svět, jak se jeho tělo ukládá do země. A pak, v děsivé samotě, začal svůj marný boj o život. Bojoval s víkem rakve, s kamennými stěnami hrobky. Škrábal, bouchal, křičel, ale nikdo ho neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Jeho zvuky byly považovány za pouhé vrtochy starého kostela či krysí reje.

Kancléř Mitrovic zemřel podruhé. Tentokrát už definitivně. Zemřel hlady, žízní a vyčerpáním, poté co se marně snažil dostat z rakve a z hrobky. Jeho druhý skon byl pomalý, mučivý a plný nepředstavitelné hrůzy. Dělníci a farář, šokováni tím, co spatřili, se s hrůzou rozprchli. Jen starý Matěj stál tiše, s očima plnýma slz a výčitek. Věděl, co se stalo. Věděl, že slyšel jeho volání. Ale strach mu svázal jazyk a ruce.

Od té doby se vypráví v Praze o kancléři Mitrovicovi, který povstal z hrobu, aby zemřel podruhé. Jeho příběh je mementem, připomínkou tenké hranice mezi životem a smrtí, a varováním, že někdy i ty nejpodivnější zvuky v tichu noci mohou nést v sobě strašlivou pravdu. A v kostele svatého Jakuba se dodnes říká, že občas, v pozdních hodinách, když utichne ruch Starého Města, lze zaslechnout slabé škrábání či tlumený nářek, který se line z hlubin pod oltářem, jako věčná ozvěna Mitrovicova zoufalého boje.