Zamilovaný řezník s ohnivou sekerou

Zamilovaný řezník s ohnivou sekerou Ilustrace: Zamilovaný řezník s ohnivou sekerou – pražská pověst

Bylo léta Páně 1611, kdy stará Praha zatajila dech pod tíhou hrozící zkázy. Císař Rudolf II. na Hradě dlel, však jeho moc slábla, a arcikníže Leopold Pasovský, s vojskem svým loupeživým, se jako temný mrak nad městem vznášel. Ulice, jindy plné ruchu a veselí, nyní se v podvečer rychle vylidňovaly, a ticho, protkané jen vzdáleným štěkotem psů či křikem nočního hlídače, bylo tíživé a plné předtuchy. Obzvláště v srdci Starého Města, kde se tyčil majestátní kostel svatého Jakuba, cítili lidé tíhu doby. Tento chrám, s jeho prastarými zdmi a vysokými věžemi, byl odpradávna útočištěm a pýchou pražských řezníků, kteří jej považovali za svůj. Vždyť svatý Bartoloměj, jejich patron, se v něm těšil zvláštní úctě.

A právě v ten osudný den svatého Bartoloměje, kdy Pasovští vtrhli do Prahy a město se proměnilo v bojiště, se zjevila trpká zkouška věrnosti a cti. Řezníci, statní muži s širokými rameny a pevnýma rukama, se shromáždili před kostelem, odhodláni bránit jej do posledního dechu. Jejich sekyry, jindy užívané k porážce dobytka, nyní v rukou bojovníků hrozivě leskly, připraveny čelit nepříteli. Vzduch byl plný křiku, řinčení zbraní a volání po pomoci. Každý muž, který se považoval za řezníka, tam měl stát, bok po boku s bratry.

Mezi nimi měl být i Tomáš, mladý řezník, jehož svaly byly silné a srdce plné života. Avšak Tomášovo srdce v tu chvíli bilo pro jinou vášeň. Místo aby se chopil sekyry a postavil se do řady se svými druhy, jeho kroky ho vedly temnými uličkami, pryč od bitevní vřavy, k tajnému setkání. Jeho milenka, s vlasy jako havraní křídla a očima hlubokýma jako studánky, ho čekala v odlehlé komůrce, skryté před světem a jeho běsněním. Láska, či spíše její sladké omámení, zastínila Tomášovi smysl pro povinnost, pro čest cechu i pro svatost chrámu. Zatímco jeho bratři řezníci prolévali krev u kostelních zdí, on se oddával zakázanému objetí, hluchý k volání města i výčitkám svědomí, které se teprve měly dostavit.

Noc ubíhala, plná sténání zraněných a vzdáleného řevu Pasovských, ale Tomáš v náručí své milenky zapomněl na čas i na hrozící nebezpečí. Když se konečně vytrhl z jejího objetí a spěchal zpět k Jakubovi, bylo už příliš pozdě. Boj utichl, řezníci zvítězili, ale jejich vítězství bylo hořké. Tomášovi druzi, unavení a zranění, hleděli na něj s tichou výčitkou. V jejich očích se zračilo pohrdání, které bylo horší než jakýkoli trest. Pochopil, že zradil nejen svůj cech, ale i sebe sama. Čest, kterou si řezníci tolik cenili, byla pro něj ztracena. Hanba a výčitky ho sžíraly jako plameny, pálily hlouběji než jakákoli rána.

Tomáš se už nikdy nedokázal vzpamatovat z této zrady. Jeho dny byly naplněny lítostí, noci bezesné, pronásledované obrazy bojujících druhů a jeho vlastní zbabělosti. Krátce poté, co Pasovští opustili Prahu, Tomáš zemřel, zničen žalem a hanbou. Ale jeho duše nenašla klid. Od té doby, každého léta Páně, v den svatého Bartoloměje, kdy hodiny na věži kostela svatého Jakuba odbijí půlnoc, se zjevuje Tomášův duch.

Jeho postava, zahalená do temných cárů, se vznáší po úzkých uličkách kolem kostela svatého Jakuba. V jedné ruce svírá obrovskou řeznickou sekyru, která však nevrhá stín, nýbrž hoří pekelným, rudým plamenem. Ohnivá sekera osvětluje jeho tvář, zkřivenou věčnou lítostí a utrpením. Oči má prázdné, ale přesto v nich jiskří věčná výčitka. S tichým sténáním, které se nese nočním vzduchem, bloudí Tomáš ulicemi Starého Města, tam, kde kdysi stál jeho dům, kde se setkával s milenkou, a především kolem kostela, který zradil. Jeho kroky jsou neslyšné, ale plamen sekyry vrhá na staré zdi podivné, tančící stíny.

Kdo jej spatří, prý ucítí chlad pronikající až do morku kostí a slyší tiché, žalostné nářky. Duch řezníka Tomáše je věčným připomenutím, že láska, byť silná, nesmí nikdy stát nad ctí a povinností. A tak Tomáš, odsouzen k věčnému putování s ohnivou sekerou, pyká za svou chybu, za okamžik slabosti, který ho navždy odloučil od klidu a míru. Až do dnešních dnů se vypráví, že jeho strašidelná postava s hořící sekerou obchází pražské ulice, a kdo v den svatého Bartoloměje o půlnoci zabloudí do blízkosti Jakuba, může spatřit Tomášova ducha, který stále hledá odpuštění, které nikdy nenajde.