V dávných dobách, kdy pražské uličky ještě dýchaly středověkou tíhou a stíny se v nich proplétaly s neviditelnými příběhy, stávala Karlova univerzita v Karolinu, jako maják vědění uprostřed Starého Města. Byla to doba, kdy studium medicíny nebylo pro každého a cesty k poznání lidského těla vedly často přes pitevní stoly, jež byly zdrojem hrůzy i fascinace. V těch časech žil v Praze mladý medik jménem Vincenc, hoch bystré mysli, leč prázdných kapes. Pocházel z chudých poměrů a každý groš musel obrátit, aby si mohl dovolit skromné bydlení nedaleko Anenského náměstí a zaplatit školné.

Vincencův osud se změnil jednoho chladného podzimního dne, kdy ho oslovil vážený profesor anatomie, muž s pronikavýma očima a hlasem, který zněl jako šelest suchých listů. Profesor, známý svým neúnavným bádáním a nekonvenčními metodami, nabídl Vincencovi peníze – sumu, jež by mladíkovi stačila na dlouhé měsíce bezstarostného života a studia. Cena však byla vysoká. Vincenc měl po své smrti darovat své tělo univerzitním sbírkám, aby z něj vznikla kostra pro studijní účely. Měl být součástí věčného poznání, nehybným svědkem lidské pomíjivosti.

Vincenc, znavený neustálou chudobou a touhou po vědění, které mu unikalo kvůli prázdným kapsám, dlouho váhal. Představoval si osud, kdy jeho kosti budou vystaveny na odiv, ale vidina plných měšců byla silnější než jakákoli obava. V ponuré pitevně, osvětlené jen mihotavým světlem svící, složil přísahu. Položil ruku na chladnou lidskou kostru, jež stála opřená o stěnu, a slíbil, že jeho tělo bude po smrti patřit univerzitě. Srdce mu bušilo jako zvon, když přebíral těžký měšec s mincemi. V tu chvíli se mu zdálo, že se zbavil všech starostí.

Avšak osud je vrtkavý a lidská slabost má tisíce podob. Peníze, které Vincenc získal, mu místo klidu přinesly zkázu. Zpočátku si dopřával jen to nejnutnější, ale brzy ho zlákal lesk pražských hospod a tajemných heren, skrytých v křivolakých uličkách Starého Města. Hluk smíchu, cinkot pohárů a vzrušení z hazardu ho pohltily. Místo studia trávil noci u karet, prohýřil peníze na víno a marnotratné zábavy. Jeho vznešené plány se rozplynuly jako pára nad hrncem, a on se propadal hlouběji a hlouběji do víru rozmařilosti. Z medika se stal povaleč, jehož tvář byla poznamenána bezesnými nocemi a neřestmi.

Jedné temné noci, kdy se nad Prahou rozprostírala mlha a ulice byly téměř prázdné, Vincenc, opilý a znavený, se zapletl do rvačky v jedné z nejtemnějších a nejzapadlejších uliček. Vykřikl jen jednou, než ho rána srazila k zemi. Jeho život, tak slibně začínající, zhasl dříve, než stačil dosáhnout plnosti. V té chvíli, uprostřed chladného kamenného objetí pražských zdí, si nikdo nevzpomněl na jeho slib daný univerzitě.

Když se zpráva o jeho smrti donesla k profesoru anatomie, ten si ihned vzpomněl na dávnou dohodu. Vincencovo tělo bylo převezeno do Karolina. Mladík byl neobyčejně vysoký a jeho kostra, pečlivě sestavená a vyčištěná, se stala impozantním exemplářem. Byla vystavena v Karolinu, v blízkosti vchodu, s portýrskou holí v ruce, jako by tam stála na věčné stráži. Tichý svědek dávného slibu a promarněného života.

Avšak Vincencova duše nemohla najít klid. Jeho duch, uvězněný mezi světem živých a mrtvých, se zjevoval po půlnoci. Kolem Karolina se v ty hodiny šířil podivný chlad, i v nejteplejších letních nocích. Zaslechli se kroky na prázdném nádvoří, kroky, které nepatřily žádnému živému člověku. A někdy, v hlubokém tichu, bylo slyšet tiché, prosebné šeptání.

Někteří říkali, že se zjevuje jako kostlivec v cylindru a s vycházkovou holí, procházející staroměstskými uličkami, od Karolina až k Anenskému náměstí a zpět. Jeho neklidný duch, odsouzený k věčnému putování, neměl pokoje. Vincencův kostlivec žebral o mince. Chtěl si nasbírat dostatek peněz, aby si mohl vykoupit svou kostru od univerzity a konečně najít mír. Ale kletba, která ho stihla, byla krutá. Mince, které mu lidé v hrůze nebo soucitu hodili, mu propadávaly kostěnými prsty. Padaly na dlažbu s tichým cinknutím, které se ztrácelo v noční prázdnotě. Nikdy jich nenasbíral dostatek, nikdy jeho poklad nepřibýval.

Tak je tomu dodnes. Vincencův kostlivec je odsouzen k věčnému putování a žebrání. Jeho mise je nekonečná, jeho úsilí marné. Praha si pamatuje jeho příběh, příběh o chudobě, pokušení a nezrušitelném slibu. A tak, když se v pozdních hodinách procházíte kolem Karolina a pocítíte náhlý, nevysvětlitelný chlad, nebo uslyšíte tiché šeptání ve větru, vězte, že to možná není jen vítr. Možná je to neklidný duch medika Vincence, který dodnes marně žebrá o své kosti a o věčný klid, který mu byl kdysi tak blízko.