V dávných dobách, kdy pražské uličky dýchaly prachem staletí a stíny domů se prodlužovaly s každým soumrakem, se nad městem vznášel duch nejistoty. Psal se rok tisíc sedm set sedmdesátý třetí a zpráva o zrušení jezuitského řádu papežem Klementem XIV. se šířila po Praze jako podzimní vítr. Vznešené Klementinum, po staletí sídlo moci, vědění a nesmírného bohatství, se mělo stát prázdnou schránkou, z níž jezuité, muži v černých pláštích, museli odejít. Avšak nechtěli odejít s prázdnou, aniž by své poklady ochránili před nenasytnýma rukama světské moci.

Na břehu Vltavy, nedaleko Juditina mostu, stál malý, nuzný domek, kde žil chudý zedník. Jeho ruce byly drsné od malty a kamene, jeho obličej opálený sluncem a ošlehaný větrem. Přestože byl mistrem svého řemesla, práce bylo poskrovnu a hlad často klepal na jeho dveře. Měl bystré oči a bystrého ducha, ačkoliv jeho život byl prostý a skromný. Jednoho chladného podzimního večera, když se město halilo do šera a jen pár luceren prosvítalo mlhou, zaklepaly na jeho dveře tři postavy zahalené v černých pláštích, jejichž tváře byly skryty ve stínech.

„Mistře zedníku,“ pronesl hluboký hlas jednoho z mužů, „máme pro tebe práci. Důležitou práci, která vyžaduje naprostou mlčenlivost a zručnost. Odměna bude taková, jakou jsi ve svém životě ještě neviděl.“ Zedník, ačkoliv cítil chvění v srdci z nečekané návštěvy a tajemného tónu, nemohl odmítnout. Chudoba ho naučila brát každou příležitost. Souhlasil.

Bylo mu řečeno, že bude muset jít se zavázanýma očima, aby nepoznal cestu. Slíbil mlčenlivost a nechal si uvázat přes oči šátek, který mu vzal veškerý zrak. Cítil, jak ho dva z mužů vedou temnými uličkami, slyšel kroky na dlažbě, vzdálené štěkání psů a šum Vltavy. Směr nepoznával, čas plynul pomalu a každý zvuk se zdál být zesílený. Nakonec ucítil chlad kamenných zdí a vzduch ztěžklý vlhkostí a pachem starých sklepů. Věděl, že se nachází v útrobách nějaké velké budovy, možná v Klementinu, jak tušil, ale jistotu neměl.

Když mu byl šátek na okamžik stržen, ocitl se v obrovském, temném sklepení. V jeho středu stála otevřená místnost, která se leskla v tlumeném světle pochodní. Zedník zalapal po dechu. Uvnitř nebylo nic než hromady zlata, stříbra, drahých kamenů a zdobených relikviářů. Bohatství, které by vystačilo na živobytí celého města po mnoho let. Jezuité mu pokynuli, aby zahradil vstup do této komory tak dokonale, aby nikdo nikdy nepoznal, že tam něco bylo. Měl postavit stěnu tak, aby splynula s okolním zdivem, aby nevzbudila sebemenší podezření.

S pečlivostí a umem, kterému se za svůj život naučil, se zedník pustil do práce. Každou cihlu pokládal s přesností, míchal maltu tak, aby barvou i strukturou odpovídala starému zdivu. V tichosti sklepení, narušované jen cinkáním jeho nářadí a tlumeným dýcháním jezuitů, kteří ho bedlivě pozorovali, pracoval celé hodiny. Cítil chlad vlhkých stěn, vnímal tíhu tajemství, které právě vytvářel. To místo, kdysi plné života, se nyní stávalo hrobkou pro nesmírný poklad. Když byla práce hotova, stěna vypadala, jako by tam stála od nepaměti, dokonale splývající s okolím.

Jezuité, spokojeni s jeho mistrovstvím, mu bohatě zaplatili. Zlaté mince cinkaly v jeho ruce jako nikdy předtím. Znovu mu zavázali oči a s vážným varováním, aby o tom, co viděl a udělal, nikdy nikomu neřekl, ho odvezli zpět k jeho domku na břehu Vltavy. Zedník se vrátil domů s hlavou plnou myšlenek, srdcem bušícím strachem a zároveň úlevou. Bohatství, které držel v hrsti, bylo obrovské, ale tíha tajemství byla ještě větší.

Měsíce plynuly a Praha se pomalu vzpamatovávala z odchodu jezuitů. Jejich majetek byl zabaven, jejich koleje osiřely. Zvláště Klementinum se stalo předmětem zájmu. Komise prohledávaly každý kout, každé sklepení, hledaly skryté poklady, knihy a cennosti, které jezuité mohli ukrýt. Ale nic nenašly. Městem se šeptalo, že jezuité museli něco schovat, ale kde?

Když se zedník dozvěděl o marném hledání a o tom, jak jezuité byli vyhnáni a jejich majetek zabaven, uvědomil si s hrůzou, že pomáhal ukrýt poklad, který nyní patřil státu. Cítil tíhu svědomí a strach z toho, co se stane, pokud se jeho tajemství provalí. Ale jeho poctivost, posílená v něm chudobou, mu nedala spát. Rozhodl se jednat.

Jednoho dne se vydal na radnici, kde před úředníky a konšely vylíčil celý příběh. Jeho slova se rozléhala v tiché síni, ačkoliv zněla téměř neuvěřitelně. Zedník popsal cestu, tmavé sklepení, lesknoucí se poklady a zeď, kterou sám postavil. Úředníci mu zprvu nevěřili, ale jeho upřímnost a detailní popis je přesvědčily.

Okamžitě byla vyslána výprava do Klementina. Zedník je vedl do podzemí, ale tam, kde si pamatoval, že postavil zeď, nenašli nic. Všechny zdi vypadaly stejně staré, pevné a neporušené. Jezuité stopy zahladili tak dokonale, že i mistr zedník, který zeď postavil, ji nedokázal znovu najít. Každý kámen, každá spára, vše bylo klamné.

Poklad jezuitů se nikdy nenašel. Ačkoliv zedník vyprávěl svůj příběh znovu a znovu, nikdo už mu nevěřil. Zemřel chudý a zapomenutý, s tajemstvím, které si odnesl do hrobu. Ale pověst o nesmírném bohatství, ukrytém v podzemí Klementina, přetrvala. Dodnes se říká, že kdesi hluboko pod starobylými zdmi Klementina, za dokonale zazděnou stěnou, spí zlaté a stříbrné poklady jezuitů, střežené tichem staletí a tajemstvím, kterému nikdo nepřišel na kloub. A Klementinum, toto majestátní a tajemné místo, si své tajemství pečlivě střeží, ukryté před zraky světa.