Bylo nebylo, před dávnými a dávnými časy, kdy se pražské uličky ještě topily v temnotě petrolejových lamp a ozvěny koňských kopyt se rozléhaly kamennou dlažbou, stalo se na Starém Městě pražském něco, co navždy poznamenalo duši tohoto královského města. Psal se rok tisíc šest set dvacet jedna a nad českou zemí se vznášel těžký mrak porážky, zmaru a pomsty. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře, kde se osud českého stavovského povstání zpečetil, zavládla v Praze krutá ruka císařská, připravená s neúprosnou přísností potrestat ty, kteří se odvážili pozvednout hlas proti habsburské moci.

Mnozí z těch, kdo se postavili za svobodu země, byli dopadeni a uvězněni. Někteří strávili dlouhé týdny v chladných celách Bílé věže na Pražském hradě, přemýšlejíce o svém osudu. Soudní tribunál zasedal v Karolinu, a jeho předsedou nebyl nikdo jiný než kníže Karel I. z Lichtenštejna, jehož jméno se stalo symbolem tvrdosti a nekompromisnosti. Rozsudky padaly jako těžké kameny – žalář, konfiskace majetku, a pro ty nejvýše postavené, ty nejodvážnější, rozsudek smrti. Dvacet sedm mužů, květ českého stavu, bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu. Tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.

Noc před popravou, ta nejdelší a nejtemnější ze všech nocí, strávili odsouzení v komnatách Staroměstské radnice. V tichu, které přerušoval jen šepot modliteb a vzdálený zvuk strážných, se každý z nich vyrovnával se svým neodvratným koncem. Někteří se modlili, jiní psali poslední dopisy svým blízkým, další se jen mlčky dívali do prázdna, s tvářemi zbrázděnými únavou a beznadějí. Věděli, že ráno je čeká cesta na popraviště, které se už od časného rána stavělo na Staroměstském náměstí.

A pak nadešel ten strašlivý den, jednadvacátého června roku tisíc šest set dvacet jedna. Ráno se nad Prahou rozprostřelo s podivnou, nezdravou jasností. Slunce sice svítilo, ale jeho paprsky se zdály být chladné a kruté. Staroměstské náměstí bylo zaplněno davy lidí. Tiše stáli, zraky upřené na dřevěné lešení s šibenicí a katovským špalkem, které se tyčilo uprostřed. Vzduch byl těžký, prosycený strachem, zármutkem, ale i zvědavostí. Málokdo se odvážil promluvit nahlas, každý cítil tíhu okamžiku.

Z radnice, kde strávili poslední hodiny, byli jeden po druhém vyváděni odsouzení. V čele průvodu stál Jáchym Ondřej Šlik, následovaný Václavem Budovcem z Budova, Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic, Kašparem Kaplířem ze Sulevic a doktorem Janem Jesseniem, rektorem univerzity, jehož učená mysl měla být umlčena. Jejich kroky byly pevné, i když tváře bledé. Mezi nimi se objevili i ti, kteří byli odsouzeni k oběšení, a pro něž byla z oken radnice připravena provizorní šibenice. Katem, který měl vykonat tento krvavý ortel, byl obávaný Jan Mydlář, jehož jméno se tehdy v Praze šeptalo s úctou i hrůzou.

Poprava probíhala po dlouhé hodiny, v příšerném tichu přerušovaném jen údery sekyry a tlumenými vzlyky. Hlava za hlavou padala pod Mydlářovou ostrou čepelí. Krev vsakovala do dlažby Staroměstského náměstí, navždy ji poskvrňujíc. A jako by to nestačilo, osud si vyžádal i posmrtnou pomstu. Martin Fruwein z Podolí, jeden z vůdců povstání, unikl popravě sebevraždou, avšak jeho mrtvé tělo bylo přesto sťato a jeho hlava vystavena na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, jako varování všem.

Když bylo dílo dokonáno, náměstí osiřelo, zanecháno v kalu krve a hořkosti. Ale hrůza tím neskončila. Dvanáct hlav, těch nejvýznamnějších obětí, bylo nabodnuto na železné tyče a vystaveno na Staroměstské mostecké věži. Po dlouhých deset let shlížely z výšky na proudící Vltavu a na město, které milovaly a za které položily život. Byly němým svědkem utrpení a ponížení, dokud je v roce 1631, po vpádu Sasů do Prahy, tajně nepohřbil kazatel luteránského sboru. Hovoří se, že jejich ostatky našly klid v Kostele svatého Salvátora. Dřevo z popraviště prý skončilo v Klášteře Milosrdných bratří, kde sloužilo k vytápění nemocnice Na Františku, jako by i v tom nejstrašnějším nástroji smrti mohlo být nalezeno něco užitečného. Na Staroměstském náměstí dodnes připomíná tuto tragickou událost sedmadvacet křížů, vrytých do dlažby, tichá památka na statečné muže.

Avšak pověst praví, že duše těchto sedmadvaceti mužů nenašly klid. Každý rok, když se den jednadvacátého června znovu přiblíží, a slunce se začne klonit k západu, ožívají stíny minulosti. Přesně ve výroční den popravy se všech sedmadvacet popravených vrací na Staroměstské náměstí. Vycházejí z temných zákoutí starých domů, průsvitní a mlčenliví, a shromažďují se na místě, kde kdysi stálo popraviště, kde jejich životy vyhasly.

Jako průvod duchů se pak pomalu a důstojně ubírají k jižnímu průčelí Staroměstské radnice. Tam, pod majestátní věží, kde čas odměřuje starý pražský orloj, se zastaví. Mlčky, s očima upřenýma na astronomický ciferník, sledují jeho chod. Každé otočení kolečka, každý pohyb figurek, každé zazvonění zvonku je pro ně zprávou z živého světa.

Pokud orloj jde správně a přesně, bez sebemenší odchylky, je to pro ně znamení, že se českému národu daří dobře, že kráčí cestou prosperity a svobody. Tehdy se jejich průsvitné postavy rozejdou pokojně, s tichou nadějí v očích, a vrátí se do svých věčných odpočinků, aby se za rok znovu vrátily. Avšak běda, pokud se v chodu orloje objeví sebemenší pokažení, zpoždění, nebo dokonce, nedej bože, úplné zastavení! Tehdy se tváře duchů zkřiví bolestí a zklamáním. Je to pro ně špatné znamení pro národ, předzvěst potíží, útrap a nesvobody. A tehdy se jejich odchodem nese tichý, ale hluboký nářek, varování, které slyší jen citlivé duše a které se vznáší nad Prahou jako neviditelný stín. A tak dodnes hlídají tito mrtví hrdinové osud země, za kterou položili život, a jejich tichá vigilie u orloje je věčnou připomínkou, že svoboda a spravedlnost nejsou nikdy zadarmo.