Bylo to v dobách, kdy se nad střechami staré Prahy ještě vznášel duch husitských válek, a přece už svítala nová naděje pod žezlem krále Jiříka Poděbradského. Na Staroměstském náměstí, v srdci veškerého pražského dění, se tyčil hrdě Chrám Matky Boží před Týnem, jehož dvě věže se draly k nebesům jako modlitba v kameni. A právě na jeho štítu, mezi cimbuřím a gotickými fiálami, se skvělo něco, co bylo pýchou všech kališníků – obrovský, pozlacený kalich, symbol víry podobojí, a pod ním socha samotného krále Jiříka, toho jediného, který kdy usedl na český trůn, aniž by k tomu potřeboval potvrzení od papeže. Na kalichu se zlatila slova „Veritas vincit“ – Pravda vítězí, a to bylo pro Pražany víc než jen nápis; to bylo vyznání, prapor, za který byli ochotni položit život.

Náměstí pod chrámem žilo svým obvyklým ruchem. Ráno se plnilo hlasy trhovců, kteří rozkládali své stánky s čerstvým zbožím, kořením vonícím z dalekých zemí i hrubými plátny z venkovských dílen. Kůňské povozy drkotaly po dláždění, z pivnic se linula vůně sladu a z pekáren teplého chleba. Lidé spěchali za svými obchody, kupovali, prodávali, smlouvali, a občas se zastavili, aby vzhlédli k Týnskému chrámu, k tomu zářivému kalichu, jenž byl vidět z daleka a připomínal jim, že jejich víra je silná a jejich král spravedlivý. V chrámu samotném pak sloužil mše věhlasný Jan Rokycana, muž veliké učenosti a zbožnosti, zvolený arcibiskup podobojí, ačkoliv jeho úřad nikdy nebyl Římem potvrzen. Jeho slova z kazatelny zněla s takovou silou, že se jich chytali nejen prostí řemeslníci, ale i urození páni, kteří se tísnili v chrámových lavicích.

Nedlouho po korunovaci krále Jiříka, kdy se radost z nového panovníka ještě nesla ulicemi a v krčmách se na jeho zdraví pilo do dna, stalo se něco, co zprvu budilo úsměvy, posléze však spíše obavy a znechucení. Jednoho jarního rána, když nad Prahou vycházelo slunce a zlatilo střechy, si Pražané všimli, že na samém štítu Týnského chrámu, přímo na onom pozlaceném kalichu, se usadili dva čápi. Byli to velcí, vznešení ptáci s dlouhými červenými nohami a zobáky, a s hlasitým klapáním se pustili do stavby hnízda. Zprvu se lidé na náměstí zastavovali, ukazovali si a obdivovali tu podívanou. „Hle, i čápi se usadili na našem kalichu,“ říkali si s úsměvem, vidíce v tom snad i dobré znamení pro české království.

Čas plynul a z hnízda se brzy ozvalo pípání. Zanedlouho se vylíhla čapí mláďata, a s nimi se začalo dít něco, co Pražanům bralo klid. Rodiče, aby nasytili své hladové potomstvo, nosili do hnízda nepřeberné množství potravy. Byli to žáby, které chytali v mokřinách za městem, ještěrky, které slézali z teplých zdí, a dokonce i slizcí hadi a mloci z vltavských břehů. Čápi je trpělivě snášeli do hnízda, ale jak mláďata rostla, jejich apetit se zdál být nekonečný. Kalich, ač obrovský, se začal plnit až po okraj. A pak se to stalo.

Jednoho parného letního dne, když se náměstí hemžilo davy lidí, a z věží zrovna odbíjela polední hodina, začala se z kalichu sypat ta odporná havěť. Nejprve to byla jen jedna malá žába, která dopadla s tichým plácnutím na dlažbu náměstí. Pak druhá, třetí. Lidé se zprvu dívali nechápavě, ale brzy se proud zvířat zvýšil. Žáby, ještěrky, dokonce i malí hadi se začali kutálet po strmé střeše a padat dolů. Někteří dopadli přímo na hlavy nic netušících trhovců, jiní se plazili po dláždění, děsíce ženy s nákupními košíky a rozesmáté děti. Křik překvapení se mísil s výkřiky znechucení. Vzduch, který před chvílí voněl chlebem a kořením, se najednou zdál těžký a nepříjemný.

Čím dál víc havěti padalo z výšky. Kalich na štítu Týnského chrámu se stal jakousi odpornou studnou, z níž přetékaly živé i mrtvé potvory. Pražané se začali vyhýbat místům přímo pod chrámem, ale žáby se kutálely i do přilehlých ulic, do Celetné, do Železné, a dokonce až k Malému náměstí. Někteří si to vykládali jako zlé znamení, jiní jako boží trest za pýchu. Whispers se šířily městem jako morová rána: „Co to znamená? Je to předzvěst neštěstí? Proč se nám to děje?“

Kališníci, kteří se shromažďovali v chrámu pod vedením Jana Rokycany, se ocitli v těžké situaci. Kalich byl pro ně posvátným symbolem, ztělesněním jejich víry a vítězství. Sejmout jej, byť jen na chvíli, by znamenalo dát záminku posměchu jejich katolickým odpůrcům. „Podívejte se, i jejich vlastní symbol se jim znečistil!“ slyšeli by posměšné hlasy z protější strany. Rokycana i ostatní přední muži města se radili, co si s tou neobvyklou pohromou počít. Nikdo nechtěl být tím, kdo by znesvětil posvátný kalich.

Nakonec však zvítězil zdravý rozum a především nutnost. Lidé se báli chodit po náměstí, trh upadal, a pověst Prahy se šířila jako město, kde z nebe padají žáby. Po dlouhých úvahách a s těžkým srdcem bylo rozhodnuto. Čapí hnízdo muselo pryč. S největší opatrností, aby nebyl symbol víry poškozen, se odvážní muži vyšplhali k štítu chrámu. Hnízdo s čapími mláďaty bylo opatrně odstraněno a přeneseno na bezpečnější místo, daleko od rušného náměstí. Kalich byl poté důkladně vyčištěn, leskl se opět jako nový, a aby se podobná nepříjemnost neopakovala, byl opatřen pevným příklopem.

Náměstí si pomalu oddechlo a život se vrátil do starých kolejí. Kalich zůstal na štítu Týnského chrámu, hrdě zářící nad Prahou. Přečkal i časy, kdy se v Týnském chrámu kázalo podle luteránské víry, a stále připomínal dávné časy krále Jiříka a jeho odvahy. Dlouhá léta se pak k němu Pražané vzhlíželi s úctou, a jen občas si staří lidé vyprávěli s mírným úsměvem, ale i špetkou hrůzy, o době, kdy z něj padaly žáby na Staroměstské náměstí.

Avšak osud kalicha na Týnském chrámu nebyl věčný. Po bitvě na Bílé hoře, která přinesla do českých zemí temné časy a změnu víry, kdy pražské kostely přešly zpět pod katolickou správu, nadešel jeho konec. Roku 1620, s nelítostnou důsledností, byli chovanci jezuitského semináře vysláni k Týnskému chrámu. Pod dohledem svých představených, bez ohledu na historickou památku a symboliku, snesli z výšky nejen pozlacený kalich, ale i sochu husitského krále Jiříka Poděbradského. Místo nich pak na štítu chrámu stanula socha Panny Marie, a s ní se uzavřela jedna kapitola pražských dějin a s ní i osud kalicha, který kdysi vyděsil celou Prahu padajícími žábami. Jeho příběh však zůstal v paměti lidu, jako jedna z mnoha tajuplných pověstí Starého Města pražského.