V dávných časech, kdy král Karel IV. svou moudrostí zemi vzkvétat nechal a po něm i Václav IV. na trůn usedl, pulsovalo srdce pražského obchodu v Ungeltu, v Týnském dvoře. Byl to opevněný dvůr, kde cizí kupci z dalekých zemí nacházeli bezpečné útočiště pro sebe i své vzácné zboží. Mezi hradbami, které jej chránily před nástrahami světa, se tyčily domy, sklady, a nejedna hospoda, kde si unavení cestovatelé mohli odpočinout a posilnit se. Vzduch tu byl vždy plný cizokrajných vůní – koření z Orientu, kůže z Ruska, vína z Uher – a ozýval se tu šum mnoha jazyků, mísící se s cinkotem mincí a ržáním koní. Ungelt se rozkládal za majestátním Týnským chrámem, jehož věže shlížely na rušné uličky Týnskou, Malou Štupartskou a Štupartskou, a nedaleko od vřavy Staroměstského náměstí.

V jedné z těch ungeltovských hospod, kde se čepovalo výborné pivo a podávaly se vydatné pokrmy, žila půvabná dcera hostinského. Jarmila, jak se jí někdy říkávalo, byla dívka s vlasy barvy zralého obilí a očima modrýma jako letní obloha. Měla v sobě jiskru mládí a veselí, a tak nebylo divu, že se do ní zamiloval bohatý turecký kupec, který v hospodě pravidelně pobýval. Někteří mu říkali Ozan, jiní Onur, ale všichni věděli, že je to muž vážený, oděný v drahé hedvábí, s turbanem na hlavě a s očima planoucíma vášní.

Kupec turecký se do Jarmily zamiloval celým svým srdcem. Trávil s ní dlouhé hodiny, vyprávěl jí o dalekých krajích, o slunci, které tam žhne silněji, a o moři, jež je modřejší než to, co si dokáže představit. Jarmila jeho vyprávění naslouchala s úžasem a brzy i ona podlehla kouzlu jeho exotického původu a upřímné lásky. Domluvili si svatbu, snili o společném životě, plném štěstí a bohatství. Avšak předtím, než se jejich osudy mohly spojit, musel Turek odjet zpět do své vlasti, aby tam vyřídil důležité záležitosti a přivezl nazpět věno, jež by Jarmile zajistilo život v přepychu. Slibovali si věrnost a brzký návrat.

Dny se vlekly v týdny, týdny v měsíce. Turecký kupec se nevracel. Jarmila, plná naděje i úzkosti, každý den vyhlížela jeho příchod. Srdce jí bušilo při každém zašustění pláště, při každém cizím hlasu, který zaslechla v Ungeltu. Ale Turek nepřicházel. Hostinský i jeho žena, znepokojeni dceřiným smutkem a osudem, začali na ni naléhat, aby se provdala za někoho jiného. Mysleli si, že turecký kupec buď zemřel na daleké cestě, nebo na ni prostě zapomněl, sveden lákadly jiných žen.

Po dlouhém čekání, kdy naděje vyhasla jako plamen svíce ve větru, se Jarmila, zlomená žalem a pod tlakem rodiny, provdala za jiného muže. Byl to poctivý kupec vlny z nedaleké Kropáčovy Vrutice, muž dobrého srdce, který ji miloval a sliboval jí klidný a zabezpečený život. Ungelt se chystal na svatbu. V domech se peklo, v hospodě se chystalo velké veselí. Všichni se radovali, jen Jarmila v sobě chovala tichý žal za ztracenou láskou.

A právě v ten den, kdy se v Ungeltu rozezněl svatební zvon a Jarmila, oděná do bělostných svatebních šatů, kráčela k oltáři, se stalo něco strašlivého. Uprostřed svatebního veselí, kdy všichni tančili a zpívali, se brána Ungeltu otevřela a vstoupil do ní turecký kupec. Vrátil se. Jeho oči, které kdysi planuly láskou, teď šlehaly hněvem a bolestí. Viděl Jarmilu, svou milovanou, v náručí jiného muže. V ten okamžik se v něm probudila temná zuřivost, nepochopitelná pro ty, kdo nepoznali hloubku jeho vášně a zrady, kterou cítil.

V návalu nepředstavitelného vzteku, aniž by promluvil jediné slovo, vytasil svůj ostrý meč, který nosil u pasu. S jedinou, rychlou a smrtící ranou usekl Jarmile hlavu. Krev skropila bělostné šaty, veselí se změnilo v hrůzu a křik. Tělo dívky se zhroutilo k zemi, její hlava se kutálela po dlažbě Ungeltu. Následoval chaos, zděšení a zmatek. Turecký kupec, jehož čin byl dílem okamžiku šílenství, se ztratil v davu, někteří říkají, že zmizel stejně náhle, jako se objevil.

Tělo Jarmily ve svatebních šatech a její useknutá hlava byly nalezeny později. Někteří svědci tvrdili, že je našli v jednom ze sklepů Ungeltu, kde se mísil chlad s pachem vlhkosti a starých sudů. Od té doby se říká, že klid do Ungeltu už nikdy plně nevkročil.

Neboť od té doby, za temných a bezměsíčných nocí, kdy vítr sviští Týnskou ulicí a stíny se protahují kolem Dvorce, se v Ungeltu zjevuje duch tureckého kupce. Je oděn v drahé hedvábí, na hlavě má turban a jeho postava se vznáší nad dlažbou. V jedné ruce však nese useknutou hlavu své milované Jarmily, drží ji za její plavé copy, které se v měsíčním svitu třpytí jako stříbro. Turek se potuluje po Ungeltu, prochází se sklepy, míjí dům U Zlatého prstenu (č. 630) a bloudí temnými zákoutími, které kdysi sdílel se svou láskou. Jeho tvář je zkřivená věčným žalem a ztrátou. Je to duch neškodný, jen ztracený ve svém nekonečném smutku, připoutaný k místu své tragické lásky a strašlivého činu. A tak bude Turek z Ungeltu bloudit navěky, připomínaje lidem, jakou moc má láska a jak krutě se může proměnit v osudovou ránu, jež přesahuje hranice života i smrti.