Byla kdysi dávno v Praze, v časech, kdy stíny uliček skrývaly více než jen tmu a kdy víra v nebeské i pekelné síly pevně kotvila v srdcích lidí, jedna zbožná mladá žena. Žila v domku nedaleko starého kostela, jehož zvony odměřovaly den i noc, radost i žal. Její dny plynuly v pokoře a modlitbách, a její duše byla čistá jako pramenitá voda.

Jedné noci, kdy měsíc schoval svou tvář za mraky a jen vzdálené vytí psa prořízlo ticho, zdál se jí podivný sen. Viděla v něm bledou, průsvitnou postavu, která se k ní natahovala s prosebným výrazem a šeptala slova, jež nerozuměla, ale cítila v nich nekonečnou úzkost a touhu po vysvobození. Žena se probudila s bušícím srdcem, otřesena hloubkou snu. Přisoudila to však únavě a modlila se za klid duše.

Avšak sen se opakoval. Podruhé, ještě živěji, s tou samou tváří, která se jí zjevovala, a tentokrát se zdálo, že slyší i slabé, úpěnlivé volání. Žena se začala bát. Nechápala, co se děje, a strach se mísil s podivným nutkáním pomoci. Třetí noc byl sen tak skutečný, že se probudila zalitá studeným potem, s pocitem, že se jí bledá postava dotkla. Volání bylo jasnější, ačkoliv stále nerozuměla slovům, věděla, že jde o duši, která je někde uvězněna a hledá pomoc.

S tíhou na srdci a s neklidnou myslí se mladá žena rozhodla vyhledat radu u moudrého kanovníka, který sloužil v nedalekém kostele. Cesta k němu vedla úzkými, křivolakými uličkami, kde se kamenné domy tiskly jeden k druhému, a jen občasný svit lucerny rozrážel hlubokou tmu. Vzduch byl chladný a voněl vlhkou zemí a starým dřevem. Kanovník, muž letitý, s vrásčitou tváří a očima plnýma tiché moudrosti, ji vyslechl s vážnou tváří a bez jediného slova přerušení. Když skončila, zhluboka se nadechl.

„Dcero má,“ pronesl kanovník hlasem hlubokým jako chrámové varhany, „tři sny téhož obsahu nejsou náhoda, ale znamení. Zdá se, že se k tobě obrací duše, která nenašla klid. Pamatuj však, že ne každá prosba je upřímná a ne každá cesta vede ke spáse. Může to být zkouška, nebo dokonce lest temných sil. Pokud však tvé srdce velí pomoci, pak poslouchej mé pokyny velmi pozorně.“

Žena přikývla, připravena na vše.

„Dnes o půlnoci,“ pokračoval kanovník, „až se ozve poslední úder zvonu, vydáš se k zvonici našeho kostela. Vystoupíš nahoru, a tam, v té temnotě a chladu, se budeš modlit. Modli se vroucně za duši, která tě ve snu navštívila. Ale buď připravena, neboť místo poklidu tam můžeš nalézt něco, co ti vezme dech. Ať se stane cokoliv, neopouštěj zvonici, dokud se neozve první kohoutí zakokrhání, a hlavně, nesmíš se bát. Strach je bránou, jíž vchází zlo.“

S těmito slovy propustil kanovník ženu, a ta se vrátila domů s těžkým břemenem očekávání. Celý den se modlila a připravovala, snažila se zahnat strach, který se jí usadil v hloubi duše. Když nadešla noc, byla obloha opět temná, bez hvězd a měsíce. Slyšela, jak hodiny odbíjejí půlnoc, a každý úder zvonu se jí zaryl hluboko do srdce. S odvahou, kterou jí dodala její víra, se vydala k zvonici.

Cesta k zvonici vedla kolem starého hřbitova, kde se mezi náhrobními kameny tyčily temné siluety stromů, jejichž holé větve se ve větru třásly jako kostlivé prsty. Vzduch byl mrazivý a ticho hřbitova bylo tak hluboké, že slyšela tlukot vlastního srdce. Vstoupila do zvonice, kde se chladný vzduch mísil s pachem starého dřeva a železa. Stoupala po točitém schodišti, každý její krok se rozléhal v prázdném prostoru. Nahoře, v místnosti, kde visely obrovské zvony, byla tma tak hustá, že neviděla ani na krok. Jen občasný závan větru z otevřených oken přinesl chlad a šepot zvenčí.

Padla na kolena a začala se modlit. Její hlas byl zpočátku chvějící se, ale s každým slovem nabíral na síle. Modlila se za duši, za odpuštění, za spásu. Jak se modlila, začala cítit, jak se vzduch kolem ní zahušťuje. Vzduch ochladl ještě více, a z temných koutů zvonice se začaly ozývat podivné zvuky – šepot, sténání, tiché povzdechy. A pak se to stalo.

Z temnoty se vynořily postavy. Nebyly to postavy bledé duše ze snu, ale zástup umrlců. Jejich tváře byly zkřivené utrpením, oči prázdné a jejich šaty se rozpadaly v prach. Někteří měli na sobě staré rubáše, jiní rozedrané selské oděvy, někteří zase zbroj dávno padlých rytířů. Všichni se tiše, ale neodbytně blížili k ní, natahovali k ní své kostnaté ruce, jejichž dotek by znamenal jistou zkázu. Žena věděla, že to není duše, kterou měla vysvobodit, ale temná síla, která ji chtěla strhnout do záhuby. Její sen byl klam, vábnička.

V té největší hrůze si vzpomněla na kanovníkovo varování a na jeho slova o temných silách. Nenašla však sílu se bránit modlitbou, její hlas uvízl v hrdle. V zoufalství, když se umrlci přiblížili na dosah, strhla ze sebe hedvábný šátek, který měla kolem krku, a hodila jej mezi ně. Bylo to instinktivní gesto, symbol jejího odmítnutí a zároveň oběť.

Jakmile šátek dopadl na zem, zástup umrlců se s děsivým syčením rozplynul v nicotu. Zvonice ztichla a chlad ustoupil. Žena zůstala ležet na zemi, vyčerpaná a otřesená, dokud se zvenčí neozvalo první zakokrhání kohouta, které oznamovalo příchod úsvitu. Pak se s posledními zbytky sil vydala zpět domů, s tváří bledou jako stěna a s duší plnou hrůzy.

Druhého dne ráno, když se slunce nesměle prodíralo ranní mlhou, se odvážila jít k hřbitovu. Šátek, který v noci hodila mezi umrlce, ležel tam, nedaleko zvonice, roztrhaný na kusy, rozcupovaný, jako by ho rozsápal tucet dravých zvířat. Bylo to tiché, ale jasné svědectví o hrůze minulé noci a o tom, že její sen, ačkoliv ji vedl k děsivé pravdě, byl jen falešnou nadějí na snadné vysvobození. Žádná duše nebyla vysvobozena, jen ona sama unikla temné pasti. A od té doby už nikdy žádný sen takového druhu neměla, ale vzpomínka na roztrhaný šátek a zástup umrlců ji provázela po zbytek života.