V Praze, v srdci Starého Města, kde se křivolaké uličky proplétají jako žíly pod starou kůží, se rozkládá Spálená ulice. Zde, kde každý kámen pamatuje dávné věky a kde se vzduch stále nese ozvěna dávných ohňů, po nichž ulice své jméno v roce 1506 získala, se vyprávěly mnohé podivné příběhy. Mezi nimi jeden, co mrazil krev v žilách a šeptal se jen za zavřenými dveřmi, když venku vládla hluboká noc a měsíční svit jen matně líbal střechy. Byl to příběh o dvojnících.

V jednom z těch starých, tísnivých domů ve Spálené ulici žila Kateřina, žena prostá a zbožná, ale s myslí otevřenou pro ty zvláštní věci, které se v Praze děly. Jejím mužem byl řemeslník, muž dobrý a pracovitý, jenž se po celodenní námaze vždy těšil na klidný spánek. Avšak právě jeho spánek se stal pro Kateřinu zdrojem nejhlubší úzkosti.

Po pražských hospodách a podloubích se totiž tehdy šířily podivné pověsti. Lidé si šeptali o dvojnících, bytostech, které dokážou v noci opustit svá fyzická těla. Zatímco schránka spala klidně v posteli, jejich duchovní podoba se toulala městem, navštěvovala místa, viděla věci, a dokonce i jednala. Mohli být současně na dvou místech, což bylo pro obyčejného člověka nepředstavitelné a děsivé. Kateřina zpočátku nad těmito báchorkami jen mávla rukou. Byla to