V pradávných časech, kdy pražské uličky ještě nebyly tak pevně svázány kamenem a cihlou, a kdy mezi domy dýchala divočejší zeleň, stávala v srdci dnešní Prahy 2 studánka, které lidé neřekli jinak než Pučka, nebo někdy i Puřce. Nebyla to studánka okázalá, s tesanými kamennými obrubami či sochami světců, ale pramen tichý a pokorný, vyvěrající z hlubin země, tam, kde se vltavské terasy, dávné svědkové řeky, dotýkaly povrchu. Bylo to místo, kde se podzemní proudy, po staletí filtrované pískem a štěrkem, draly na světlo, aby uhasily žízeň mnohých.

Kolem studánky Pučky se tkal život. Každé ráno, s prvními paprsky slunce, jež se prodíraly mezi věžemi a střechami, se zde shromažďovaly ženy s dřevěnými vědry, děvčata s hliněnými džbány a chlapci s koženými měchy. Šumělo to tu hlasy, smíchem, ale i tichým šepotem starých bab, jež si u pramene předávaly novinky i prastaré pověry. Voda z Pučky byla ledová i v nejparnějším létě, a říkalo se o ní, že má moc zázračnou. Nejenže osvěžovala tělo, ale prý i léčila neduhy. Každý, kdo ji okusil, cítil, jak se mu do žil vlévá nová síla, a mnozí věřili, že dívkám, jež se v ní umyjí, zajistí krásu a plodnost.

Nejstarší obyvatelé okolních domů vyprávěli, že studánka není jen tak obyčejným pramenem. Prý v ní sídlí duch, stará, dobrá duše místa, která bdí nad její čistotou a tokem. Mluvilo se o tom, že za úplňkových nocí, když se stříbrné světlo měsíce dotklo hladiny, bylo možné zaslechnout tichounké zpívání, jako by sama voda promlouvala. Nikdo však nikdy ducha nespatřil, jen občas se zdálo, že se hladina zčeří bez příčiny, a tehdy lidé věděli, že duch Pučky na ně dohlíží.

Časy plynuly, Praha rostla a měnila se. Křivolaké uličky se narovnávaly, dřevěné domy ustupovaly kamenným palácům. Lidé začali budovat vodovody, aby voda proudila přímo do jejich příbytků, a zdroje jako Pučka, kdysi tak nepostradatelné, pomalu ztrácely na významu. Ale i přesto k ní stále přicházeli ti, kdo si vážili starých zvyků, ti, kdo věřili v její sílu, a ti, kdo hledali v jejím chladivém šepotu útěchu.

Jednoho dne však začala voda v Pučce slábnout. Nejprve jen nepatrně, sotva znatelně. Pak však pramen sílil čím dál méně, až se z mocného toku stal jen tenký pramínek. Starousedlíci si šeptali, že duch studánky je smutný, že cítí, jak se mění svět kolem něj, jak se lidé odvracejí od přírody a jejích darů. Marně se snažili zjistit příčinu. Kopali kolem, modlili se, přinášeli obětiny, ale nic nepomohlo. Voda mizela, jako by se stahovala zpět do hlubin země, odkud přišla.

Byl to smutný pohled, když studánka Pučka, kdysi plná života, ze dne na den vyschla docela. Zbylo po ní jen vlhké dno a prázdná kamenná prohlubeň. Lidé truchlili, jako by ztratili starého přítele. Věděli, že s vodou odešlo i něco víc – kousek duše staré Prahy, kousek tajemství, které se předávalo z generace na generaci.

Mnozí si mysleli, že je to konec, že studánka zmizela navždy, pohlcena rozrůstajícím se městem a jeho novými cestami. Ale starší z nich věděli, že duch místa nemůže jen tak zmizet. Představovali si, že se duch Pučky stáhl hlouběji do útrob Vltavských teras, kde stále bdí nad podzemními vodami Prahy, čekaje na den, kdy se lidé opět rozpomenou na hodnotu čistého pramene a na dávná tajemství ukrytá v zemi. Ačkoli studánka Pučka dnes již není vidět a její jméno se pomalu vytrácí z paměti, její příběh žije dál v tichém šepotu, který se nese pražskými uličkami, připomínaje, že i to, co je ztraceno, může mít své místo v srdci města a v pověstech, jež se o něm vyprávějí. A kdo ví, třeba jednou, za úplňkové noci, zaslechnete tiché zpívání, které se line z hlubin země, a to bude duch studánky Pučky, který se na vás usmívá.