V dobách, kdy se stará Praha oblékala do nového, vznešeného hávu baroka, a za vlády císařovny Marie Terezie, kdy se po Malé Straně nesly zvuky kladiv a dlátek od Pražského hradu, žila v jedné skromné chaloupce u paty Petřína chudá vdova se svou jedinou dcerou Brigitou. Brigita byla dívka neobyčejné krásy, její vlasy měly barvu podzimního listí a oči jasné jako studánky v lesích. Na Malé Straně ji znali všichni, a její laskavost byla stejně proslulá jako její půvab. Matka ji nadevše milovala a Brigita oplácela její lásku s vší něhou.

Osud však pro Brigitu připravil nejen radost, ale i hluboký žal. Její srdce si získal mladý italský sochař, který přišel do Prahy z dalekých krajů, aby pracoval na výzdobě Pražského hradu. Byl to muž zručný a nadaný, jeho ruce dokázaly vdechnout život kameni, a jeho duše byla plná vášně. Jejich láska rozkvetla rychle a silně, jako jarní květy po dlouhé zimě. Scházeli se často, procházeli se úzkými uličkami Malé Strany, kde se ozvěny jejich smíchu mísily s tichým šuměním Vltavy, a snili o společné budoucnosti. Sochař jí sliboval, že ji vezme do své rodné Itálie, ukáže jí krásu Říma a Benátek, a Brigita mu věřila každé slovo.

Jenže v každém štěstí se skrývá stín a v každé kráse závist. Nedaleko Brigitiny chaloupky žila stará sousedka, jejíž srdce bylo plné hořkosti a zášti. Viděla Brigitino štěstí, její zářící oči, a nemohla to snést. Její duše byla pokřivená jako starý, sukovitý strom a její jazyk ostrý jako břitva. Začala šířit zlé pomluvy, nenápadně, ale vytrvale, jako jedovatý plíživý břečťan. Šeptala do uší každému, kdo byl ochoten naslouchat, že Brigita není tak nevinná, jak se zdá, že má jiné nápadníky, že její věrnost je jen přetvářka.

Tyto zlé řeči se donesly až k mladému sochaři, nejprve jako lehký vánek, pak jako bouře. Jeho italská krev se vzbouřila, jeho láska se proměnila v žárlivost, a jeho mysl se zatemnila podezřením. I když Brigita přísahala na svou čest a svou matku, sochařovo srdce bylo už otráveno. Hořkost a vztek v něm vřely, a on se rozhodl pro strašlivý čin.

Jednoho chladného večera, kdy se nad Prahou snášela tma a mlha z Vltavy se plížila do ulic, sochař nalákal Brigitu do Jeleního příkopu. Bylo to místo tiché a opuštěné, hluboko pod hradbami Pražského hradu, kde se ozývalo jen šumění větru ve starých stromech a tiché cinkání řetězů u padacích mostů. Brigita tam přišla s důvěrou v srdci, myslela si, že se jí sochař omluví za své pochybnosti a vše se vrátí do starých kolejí. Ale místo něžných slov na ni čekala jen krutá obvinění. Sochař, zaslepený žárlivostí a pomluvami, nechtěl naslouchat jejím prosbám ani slzám. V návalu šílenství na ni zaútočil. Její křik se ztratil v hlubokém příkopu, pohlcen temnotou a tichem hradních zdí. A tak Brigita, krásná dívka z Malé Strany, našla svůj tragický konec v Jelením příkopu, oběť lásky a zlé závisti.

Následujícího rána, když se slunce snažilo probudit Prahu, se vdova vydala hledat svou dceru. Její srdce jí říkalo, že se stalo něco strašlivého. A skutečně, po dlouhém a úzkostném hledání bylo Brigitino tělo nalezeno v Jelením příkopu, bledé a bez života. Zpráva o hrůzném činu se rychle rozšířila po Praze. Podezření brzy padlo na italského kameníka, jehož chování bylo v posledních dnech podivné a jehož žárlivost byla v Malé Straně veřejným tajemstvím. Sochař, sužovaný výčitkami svědomí a tíhou svého činu, se nakonec k vraždě přiznal.

Byl odsouzen k smrti, což byl tehdy nemilosrdný trest. Avšak před svou popravou si vyprosil zvláštní milost. Žádal, aby mu bylo dovoleno zhotovit sochu podle mrtvoly Brigity, své oběti. Úřady, možná z úcty k jeho umění, možná z podivné fascinace touto morbidní prosbou, jeho přání vyhověly. A tak sochař, s myslí plnou hrůzy a rukama potřísněnýma krví, usedl k dílu. Každý tah dlátem byl pro něj utrpením, každá linie v kameni mu připomínala krásu, kterou zničil, a nevinnost, kterou pošlapal. Vytvořil sochu, která byla věrným obrazem Brigity, ale zároveň ztělesňovala hluboký žal a pomíjivost lidského života. Byla to alegorie Marnosti, připomínka, jak snadno může krása a život zmizet.

Po dokončení mistrovského díla, které dodnes stojí v Bazilice svatého Jiří na Pražském hradě, byl sochař popraven. Jeho umění mu sice zajistilo odklad, ale před spravedlností a osudem nebylo úniku. A Brigita? Její duch nemohl najít klid. Dlouhá léta po její smrti se vyprávělo, že její bledý stín bloudil Jelením příkopem, plakal a naříkal, připomínaje každému, kdo se tam odvážil, tragický osud krásné dívky. Její nářek se nesl s větrem mezi starými stromy a kamennými hradbami, svědectví o nešťastné lásce, zradě a kruté závisti, která navždy poznamenala toto tiché a kdysi tak romantické místo v srdci Prahy. A tak dodnes, když se setmí a mlha se plíží z Vltavy, někteří tvrdí, že v hlubinách Jeleního příkopu stále slyší tichý pláč Brigity, dívky, jejíž krása se stala příčinou její zkázy.