Za časů krále Vladislava Jagellonského, kdy se stíny dloužily přes pražské střechy a dýchal na ně chlad kamenných zdí, stávala na samém okraji Pražského hradu, ve svahu nad hlubokým Jelením příkopem, nově vystavěná věž. Byla dílem mistra Benedikta Rieda, jenž jí vtiskl pečeť majestátu i zkázy zároveň. Věž ta, oblá a masivní, stála na konci malebné Zlaté uličky jako neúprosný strážce, a nebyla ještě nazvána. Brzy však měla získat jméno, které v sobě neslo ozvěnu smutku a podivuhodné hudby – Daliborka.

Bylo to v roce tisíc čtyři sta devadesát šest, kdy se po zemi šířily zvěsti o nespokojenosti a vzdoru. Na dalekém Litoměřicku, kde se orná půda táhla až k obzoru, trpěli poddaní pod krutou rukou pána Adama Ploskovského z Drahonic. Jeho panství bylo místem nářku a beznaděje, kde každodenní dřina přinášela jen další útlak. Jednoho dne, když pohár trpělivosti přetekl, povstali nevolníci jako jeden muž. Vzpouru v nich zažehla jiskra zoufalství a touha po svobodě. Dobyli Adamovu tvrz, a ačkoliv nebyli zvyklí na zbraně, jejich odhodlání zlomilo odpor. Donutili krutého pána propustit je z poddanství, což byl čin neslýchaný a pro mnohé šlechtice hrozivý.

Vzbouřenci, vědouce, že králův hněv bude veliký, hledali ochranu. Uchýlili se pod křídla mladého vladyky, Dalibora z Kozojed, muže statečného a odvážného, jenž sídlil nedaleko. Dalibor, ať už z ryzího soucitu či snad s nadějí na rozšíření vlastního vlivu, je přijal a poskytl jim útočiště. Sám král Vladislav Jagellonský však nemohl přenést přes srdce takovou vzpouru proti vrchnosti, zvláště když za ní stál šlechtic. A tak byl Dalibor z Kozojed, navzdory své statečnosti a ochotě pomoci slabým, obviněn z podpory nevolnického povstání, ba i z podněcování k rebelii a přivlastnění si majetku Adama Ploskovského.

Rozsudek byl krutý a neúprosný. Dalibor byl zatčen a dopraven do Prahy, do té nově zbudované věže na Hradě, která ještě neměla jméno. Byla to věž vysoká a temná, s tlustými zdmi, jež pohlcovaly světlo i naději. A tak se Dalibor z Kozojed stal jejím prvním a nejslavnějším vězněm. Od té doby se jí neřeklo jinak než Daliborka.

Dny se ve věži táhly jako nekonečné nitě šedého soumraku. Chlad kamene pronikal do kostí, ticho bylo tíživé a samota drtivá. Dalibor, muž zvyklý na svobodu širých polí a lesů, strádal v okovech více než si kdokoli dokázal představit. Jeho mysl bloudila po vzpomínkách na rodný kraj, na smích a slunce, které teď byly jen vzdáleným snem. Aby zahnal tíhu dlouhé chvíle a nekonečného zoufalství, a snad i aby si uchoval poslední zbytky lidskosti, naučil se ve vězení hrát na housle. Bylo to záhadné, jak se k nástroji dostal, zda mu jej někdo z milosti propašoval, či zda si jej snad sám z kusů dřeva a provázků stvořil. Jisté je, že z hlubin Daliborky se začaly linout podivuhodné tóny.

Zpočátku to byly jen skřípavé, neohrabané zvuky, jež se ztrácely v hradních zdech. Ale s každým dnem, s každou hodinou, se Daliborovo umění zlepšovalo. Jeho prsty, zprvu neohrabané, se stávaly obratnějšími, a z nástroje se začaly ozývat melodie plné stesku, bolesti, ale i podivuhodné, křehké krásy. Nebyla to hudba veselá či bujará, nýbrž tóny hluboce teskné, jež se dotýkaly samotné duše. Byly to tóny, které vyprávěly o ztracené svobodě, o nespravedlnosti a o nekonečné touze po světle.

Tyto líbezné, byť smutné tóny se začaly nést z věže Daliborky přes Jelení příkop, stoupaly vzhůru k hradním zdem a šířily se po Zlaté uličce, až doputovaly k uším obyvatel Prahy. Zprvu šeptem, poté hlasitěji, si lidé začali povídat o záhadné hudbě z věže. Kdo jen mohl hrát tak teskně a krásně z hlubin vězení? Zvědavost se mísila se soucitem. Pražané, ať už řemeslníci ze Zlaté uličky, nebo kupci z Malé Strany, chodívali pod hradní zdi, jen aby si poslechli tu neobyčejnou hru. Stávali tam, mlčky naslouchali a v jejich srdcích se mísil smutek s podivným obdivem.

A tak se stalo, že se Daliborova hudba stala součástí každodenního života Hradu i podhradí. Lidé, dojatí a soucitní, spouštěli mu do věže v košíku dary – kus chleba, ovoce, někdy i pár mincí, aby vězeň nestrádal hlady a žízní. Bylo to tiché společenství mezi vězněm a svobodnými, společenství utkané z tónů a lidské dobroty. Všichni věděli, že dokud z věže zní housle, Dalibor žije. Jejich zvuk byl pro ně znamením naděje, že snad nespravedlnost nebude mít poslední slovo.

Ale osud, ten byl neúprosný. Králův soud vynesl konečný verdikt. Dalibor z Kozojed byl odsouzen k trestu smrti stětím hlavy. Datum popravy bylo stanoveno na třináctý březen roku tisíc čtyři sta devadesát osm.

Toho rána, kdy se nad Prahou vznášela hustá, chladná mlha, čekali Pražané pod hradními zdmi. Čekali na známé tóny, na smutnou melodii, která provázela jejich dny. Ale z věže Daliborky se neozval ani jediný zvuk. Ticho, které se rozhostilo, bylo tíživější než ta nejtesknější píseň. Bylo to ticho, jež promlouvalo o konci. A tak lidé pochopili.

Dalibor z Kozojed byl vyveden z věže. Průvod směřoval k plácku mezi budovou purkrabství a Černou věží, nebo snad na Opyš, kudy vedla cesta k dnešní vinici. Tam, pod šedou oblohou, byl rozsudek vykonán. Katova sekera ukončila život muže, který se odvážil postavit se za utlačované a jehož housle vyprávěly o lidském utrpení i kráse.

Od toho dne se z věže Daliborky již nikdy neozvaly žádné housle. Zůstala tam jen tichá vzpomínka na muže, jehož jméno věž nese dodnes. A ačkoliv někteří tvrdí, že housle byly jen eufemismem pro mučicí nástroj skřipec a jeho hra jen nářkem, pražská pověst si uchovala tu krásnější, byť tragičtější verzi. Vzpomínka na Dalibora z Kozojed a jeho tklivou hudbu žije dál v kamenných zdech Pražského hradu, jako věčné svědectví o krutosti moci, ale i o síle lidského ducha, který i v největším utrpení dokáže stvořit něco krásného, co se dotkne srdcí ostatních. A tak Daliborka stojí dodnes, tichá, ale plná ozvěn dávných příběhů.