Bylo tomu v dobách dávných, v roce devítistém třicátém druhém, kdy kníže Boleslav I., jemuž pro jeho skutky přezdívalo se Ukrutný, panoval v zemi české. Tři léta již uplynula od oné tragické chvíle, kdy v Boleslavi mladý kníže Václav, Boleslavův bratr, rukou bratrovou byl zavražděn. Ačkoliv byl Boleslav v hněvu a moci krutý, cítil tíhu svého činu a v srdci mu začalo klíčit pokání. Rozhodl se, že tělo svého bratra, nyní již vnímáno jako svaté, převeze s veškerou úctou z Boleslavi do Prahy, do chrámu svatého Víta na Hradě pražském, aby tam nalezlo věčný klid a bylo uctíváno jako symbol nové víry.

V ponurý podzimní den se vydal z Boleslavi smuteční průvod. V čele kráčel kněz, za ním pak služebníci knížete Boleslava, kteří s největší opatrností a zbožností vedli vůz tažený silnými voly. Na voze spočívala rakev s tělem svatého Václava, obestřená tajemstvím a úctou. Cesta byla dlouhá a namáhavá, vedla přes blátivé cesty a divoké lesy, kde jen sem tam prosvítalo slunce skrze hustou clonu mraků. Vzduch byl těžký, prosycený vlhkostí a tichou zbožností. Každý krok průvodu byl doprovázen hlubokým tichem, přerušovaným jen skřípěním kol a těžkým dechem volů.

Když se průvod konečně blížil k Praze, k onomu místu, kde dnes rozkládá se Malostranské náměstí, tehdy ještě jen pustá pláň s několika málo dřevěnými staveními a blátivou cestou, stalo se něco podivuhodného. Vůz s tělem svatého Václava, který až dosud bez potíží překonával každou překážku, se náhle zastavil přímo před tehdejší věznicí. Byla to chmurná, kamenná stavba, jejíž zdi byly svědkem mnoha lidských utrpení. Volové se zapřeli, jejich kopyta klouzala po mokré zemi, ale vůz se ani o píď nepohnul. Služebníci knížete, statní muži, se s vypětím všech sil snažili vůz rozhýbat. Křičeli na voly, bičovali je, ale marně. Vůz zůstal nehybný, jako by byl přikován k zemi neviditelnou silou.

Přivedli další voly, ty nejsilnější, co měli. Zapřáhli je před ty původní, aby zdvojnásobili tažnou sílu. Šest volů se s vypětím všech svalů snažilo pohnout s vozem, ale výsledek byl stále tentýž. Vůz stál pevně, jako by se stal součástí země. Zmatení a strach se začaly šířit mezi služebníky. Vždyť vezli tělo svatého muže, co mohlo být příčinou takové překážky? Někteří se křižovali, jiní šeptali modlitby, neboť cítili, že se zde děje něco nadpřirozeného.

Kněz, který průvod vedl, starý muž s prošedivělými vlasy a hlubokýma očima plnýma víry, přistoupil k vozu. Položil ruku na chladnou rakev a v tichosti se modlil. Po chvíli pozvedl hlavu a jeho hlas, ač tichý, zněl v tom tichu pevně a srozumitelně: „Zjevně se zde děje vůle Boží. Svatý Václav nechce, aby jeho tělo pokračovalo dál, dokud nebude napravena nějaká křivda. Jsem přesvědčen, že v této věznici sedí nevinný člověk. Dokud nebude osvobozen, vůz se nepohne.“

Slova kněze zasáhla všechny přítomné. Správce věznice, obtloustlý muž s drsnou tváří, který se dosud jen s nedůvěrou přihlížel, zbledl. Kdo by se opovážil odporovat Boží vůli, zjevené skrze svatého muže? S bázní a úctou přikývl. Kněz s několika služebníky a správcem vstoupili do ponuré věznice. Chladné, vlhké zdi páchly zatuchlinou a lidským strachem. V temných celách seděli tři vězni, jejichž tváře byly vyzáblé a oči prázdné. Okovy jim svíraly ruce i nohy.

Kněz se obrátil k prvnímu vězni, mladému muži s uslzenýma očima. „Mluv, co jsi spáchal?“ zeptal se. Vězeň se třásl a vyprávěl o krádeži chleba, kterou spáchal z hladu, aby uživil svou rodinu. Kněz se zamyslel a pak přešel k druhému, staršímu muži, jehož tvář byla poznamenána hněvem a vzdorem. Ten se přiznal k rvačce, při níž někoho zranil. Nakonec přistoupil k třetímu. Byl to drobný, tichý muž, jehož pohled byl plný zoufalství, ale i nevyslovené bolesti. Když se ho kněz zeptal na jeho provinění, muž tiše odpověděl, že neví, proč zde sedí. Byl obviněn z čarování, ale nikdy nic takového neprovedl. Jen se jednou zastal chudé vdovy před nespravedlivým výběrčím daní, a od té doby se mu lepila smůla na paty.

V okamžiku, kdy muž dořekl svá slova, stalo se něco zázračného. S hlasitým řinčením, které se rozneslo chmurnou věznicí, spadly okovy z rukou a nohou nevinného vězně. Kovové řetězy se rozletěly po zemi, jako by je odhodila neviditelná síla. Vězeň, správce i služebníci ztuhli úžasem. To byl neklamný znak, znamení z nebes.

Kněz pozvedl ruce k nebi a zvolal: „Sláva Bohu! Zde je ten nevinný, pro něhož se zastavil vůz svatého Václava!“ Správce věznice, otřesený a plný bázně, okamžitě nařídil propuštění muže. Okamžik nato, jakmile nevinný vězeň, ještě omámený a v šoku, vyšel z brány věznice na čerstvý vzduch, stalo se další zázračné pohnutí. Vůz s tělem svatého Václava, který předtím odolával veškeré síle, se s lehkostí pohnul vpřed, jako by ho tlačil neviditelný vánek. Volové, kteří se předtím marně snažili, nyní bez námahy pokračovali v cestě.

Průvod pokračoval dál, směrem k Pražskému hradu, kde bylo tělo svatého Václava uloženo v chrámu svatého Víta. Ale události před věznicí na místě dnešního Malostranského náměstí nezůstaly bez následků. Správce věznice, plný úžasu a strachu z Božího soudu, spěchal k soudci a oznámil mu vše, co se stalo. Soudce, ač zpočátku nevěřící, nemohl ignorovat takové svědectví a nařídil nové vyšetřování případu. A skutečně, po pečlivém prozkoumání se ukázalo, že muž obviněný z čarování byl vězněn neprávem, na základě křivého obvinění a pomluv.

A tak se stalo, že díky zázračnému zastavení vozu svatého Václava byla napravena velká nespravedlnost. Malostranské náměstí, tehdy ještě bezejmenné, bylo navždy posvěceno tímto zázrakem, připomínajícím, že ani v nejtemnějších dobách neztrácí víra a spravedlnost svou moc. A pověst o voze svatého Václava, který se zastavil pro nevinného, se vypráví dodnes, jako věčné svědectví o božské prozřetelnosti a síle čistého srdce.